Stály mě vše, co jsem měla našetřené na nové lino do chaty. Do kuchyně, přízemního pokoje a verandy. To jen tak pro představu. Na plnou ústa to nemohu napsat, neb by mě dodatečně porazilo. Ale dala jsem to ráda. No, ráda...
Prostě jsem mu ty orgány koupila. "Proč už ten křáp konečně nenecháte někde ve škarpě a nepořídíte si nové auto?" provolala moje teta někam do stropu, rádoby do nebes, když jsem jí oznámila, že Hubert je opět na transplantaci. Vyděsila jsem se. "Jako našeho Huberta?" opáčila jsem uraženě. Teta jenom kroutila hlavou. Nechápala. Že Hubert je prostě náš Hubík a pokud to půjde, nedáme ho. Nikomu. Ani šroťáku! Nikdy!
Koneckonců. Hubert už má skoro všechno nové. Ještě mě možná nemile překvapí výfuk. Alespoň můj bývalý partner se nedávno nechal slyšet, že tomu parchantovi jistě upadne vejfuk, jen co do něj mechanik vloží nejnovější vnitřnost! Hrubec! Do té doby mu našetřím na nový odfukovač! Zakázala jsem Honzovi mluvit před Hubíkem o nemocech.
Hubert je šunka. Žlutá orezlá šunka s kytičkami a beruškami na kapotě. Odznáček nám někdo urval, ale i bez něj mu to sluší. Na semaforu nám mávají hippíci v domnění, že jsme jedni z nich! Navrch otrhanec pro recesisty, uvnitř vymazlený chlapík. Něco jako Karel ze Tří kamarádů. Miluju ho a klidně z něj udělám veterána s komplet novým vnitřkem! Koneckonců- už moc nechybí..
Můj Exmilovaný se nejdříve styděl s ním jezdit. Pak se samozřejmě do Huberta zamiloval, to ani jinak nejde! Nedávno ho stavěli policisté. Rutinní kontrola. Muž byl přesto poněkud rozčilen. Neboť "s tím tvým vrakem jeden nikdy neví!")
"My jedeme tady s Hubertem pro rodinu na chatu," zahovořil směrem k policajtovi, který se podivil značce. Ten se naklonil až k okénku a znovu propátral prostot auta. " Před chvílí jsem mu byl dát nažrat," mávl můj býválek rukou, když ho policista přátelsky upozornil na levnou naftu na pumpě za kruhovým objezdem. "Má plnej bachor a s tím musí vydržet až do Prahy! Viď, kamaráde, to byla bašta, co!" Trochu roztržitě šmátral po dokladech. "To je v pořádku, jen jeďte, pane Huberte, jenom klidně jeďte, pánové!" Policajt měl vyděšený výraz. Honzík jenom pokrčil rameny. "
Nakonec nechtěl ani Hubertovu občanku, ani můj řidičák," kroutil hlavou, když mi to vyprávěl. "Fakt jsme s Hubertem zírali a ani jeden z nás nechápal, o co tomu poldovi vlastně šlo!"
