Máme nového domácího mazlíčka. Už skoro týden. Je to ryba, ale nevíme, jak se jmenuje. Může to být cokoli - od zlaté rybky až po štiku, když to přeženu. V rybách se nevyznám. Mládě nebo senior? Kdo ví... Zbrousili jsme celý internet, mrkli se do rybího atlasu, a stále nevíme, kdo to s námi žije. Ale popořádku...
Náš Rybínek se rád chová...internet
Kráčeli jsme se synem po ulici kolem rybářského stánku. Já se schválně dívala jinam, ale syn nahlédl do jedné z nádob, a vzápětí celý zdivočel: „Tam je zlatá rybka, zlatá rybka, musíme ji zachránit!“ ječel jak malé dítě, a táhl mě ke kádím. Mezi apatickými temnými kapry skutečně čile proplouvala sytě oranžově zbarvená malá rybička. Byla dlouhá asi patnáct centimetrů, štíhlá, samá ploutev a samá ploutev, měla světlejší bříško a na hřbetě měla tmavé skvrny. „Tu nikdo nesní,“ snažila jsem se ho zklidnit, a hlavně se co nejrychleji vzdálit z nenáviděného místa. „To se neví,“ nedal se syn, „lidi jsou schopní sežrat kde co!“ Já ji tu nenechám!“pronesl rezolutně.
Mezitím se přiblížil prodavač. „Už máte vybráno?“ otázal se vlídně a pokyvoval paličkou, až se mi dělalo mdlo. „Co je tohle za rybu?“ zeptala jsem se jakoby nic. „To nevím, nějak se nám tam připletla, asi. Až nějaký zákazník bude mít s sebou dítě, tak jim ji přidám. Děcko si pohraje, bude mít radost. Třeba ji pak pustí do Vltavy,“ vykládal se zářivým úsměvem.
Syn se kabonil čím dál tím víc. „Já si dojdu pro kýbl a koupím si ji,“ bručel do šály čím dál zlostněji. „Nikdo tu chudinku nebude trápit! Mačkat! A do Vltavy bych nehodil ani svého největšího nepřítele! To je sprosté!“ „Tak si sežeň někde malé dítě,“ poradila jsem mu. „Tady ten pán říkal, že ji dá jenom dětem!“ Prodavač si nás nepřestajně měřil. Očividně jsme ho zaujali. „A tak já vám ji klidně dám, jestli máte zájem,“ svolil zdráhavě a nespouštěl z nás zrak. Syn se rozzářil. „Do igelitky ne! Já přinesu čistej kýbl!“ zatetelil se a odběhl k domovu.
Muž odložil sáček, a pořád se tak nějak divně díval. Jen jsem pokrčila rameny a povzdechla si. „Jak se to jmenuje, a co to žere?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála. Nevěděl - prý je to jenom brigádník. „ I když, on asi žrát nebude, a zachránit už asi taky nepůjde, co,“ odříkávala jsem, aby viděl, že nejsem vysloveně nepříčetná. Nevím, zda mi uvěřil, každopádně když syn přiskotačil s kbelíkem, vylovil mrskající se zlatou rybičku a všplouchl ji do čerstvě napuštěné vody. Nic nechtěl, ale nakonec jsem mu vnutila symbolický peníz s douškou, aby se za rybku pomodlil, čímž jsem ho chtěla rozveselit, což však se mi nepodařilo - naopak byl strnulejší než před tím.
Doma jsme dali kbelík s rybkou do vany a zamkli koupelnu na klíč. Ne snad, aby neutekla, ale aby ji nenavštívily psice, zatímco půjdeme do zvířecího krámku pro proviant. Prodavačce jsme věrně vypodobnili, jak to naše nové zvíře vypadá, aby nám doporučila nejvhodnější krmivo. Paní neochvějně tvrdila, že to je jistě koi kapr, z čehož jsme se radovali přesně do okamžiku, než jsme si milého koie našli na internetu: dorůstá do značných rozměrů, sežere kde co a kde koho, když by na to přišlo. Tím odpadlo plánované vpašování do okrasného bazénku s fontánkou v jedné známé nemocnici, což byla verze A. Verze B představovala nádrž s koi kapry, blíže neurčím, neb tato ještě definitivně nepadla, tak abych někoho nevarovala nebo nestresovala.
Každopádně jsme rozhodli, že Rybínek, tak jsme ho pojmenovali, zůstane dostatečně dlouhou dobu v karanténě, tj. ve vaně, kde ho budeme bedlivě pozorovat, zda netrpí nějakou chorobou, jestli žere, a tak podobně. A pak se uvidí...
Přiznám se, že jsem očekávala spíš rybí konec, i když jsem si ho rozhodně nepřála ani ho nepřivolávala. Syn by měl klid duše, že jí dopřál poslední dny v kruhu rodinném, já víceméně taky. No...Už toho večera, kdy k nám Rybínek přibyl, jsme na něj šišlali do vany, kde měl vody jak pro hrocha, a předháněli se, od koho si vezme papu... Koupili jsme dva druhy krmení, neb jsme netušili, po čem bude ujíždět spíš. Teď už to víme: Rybínek ujíždí po všem! Rejdí spokojeně sem tam, žere, ..., a celkově se jeví být zdráv a svěží na těle i na duchu, což je klika, neboť syn by jinak byl schopen navštívit s ním veterináře.
Ale co bude dál? Máme „udělat kukačku“ a někam ho přestěhovat? Co když mu ale přecejenom něco je, a následně nakazí nové působiště? Co když vyroste, a v kašně jednoho dne bude znechuceně vysedávat metrový koi? Nebo ho něco sežere? Nebo on někoho sežere!
Řeknu vám – to jsou starosti! Věc musíme pořádně promyslet, a naplánovat optimální postup. Každopádně- teď se jdeme vykoupat k tátovi do bytu, pak se uvidí...
