V jistém smyslu ano. Teroristé u nás ještě nemuseli ni hnout prstem, natož výbušninou, a přece si mohou připsat jisté dílčí vítězství. Každopádně přinejmenším u mě zabodovali.
Jela jsem v tramvaji, malou dcerku na klíně. V místě největší dopravní hustoty přistoupil muž tak kolem dvaceti, pětadvaceti let. Při své slabosti pro tmavé typy bych mohla říct, že krásný chlap. Nicméně díky okolnostem jsem zaznamenala především to, že to byl Arab.
Místo obdivného pokradmého prohlížení jeho mužné krásy, které bych provozovala před dvaceti lety, jsem intenzivně zahájila pokradmé prohlížení jeho trupu. Byl totiž nabalený do bachratosti, ač to byl evidentně štíhlý kluk. Zvláště kolem pasu měl nahňácané...oblečení? JENOM oblečení? Co když pod ním ukrývá...Udělalo se mi nedobře. To by bylo pro mě typické, jednou za sto let vlezu do tramvaje, a hned se (mě) tu někdo odpálí?
Pud sebezáchovy mi velely co nejrychleji vypadnout co nejdál, technické možnosti a jakási pochybná hrdost mě naopak přikázaly sedět. Přesto na mě ale šly mrákoty, když muž vsunul pomalu ruku do kapsy. Vytáhl kapesník, naštěstí, a já se zastyděla. Všimla jsem si, že zdaleka nejsem jediná, koho napadlo to, co mě; v narvané tramvaji měl kolem sebe prostor, že by mohl pohodlně metat kozelce...
Uvědomila jsem si, že to nebyla první situace, kdy jsem prožívala podobné pocity. Do narvaného metra vstupuju ještě o něco znechuceněji, než dříve. Podvědomě se vciťuji do myšlení případného sebevražedného atentátníka: kde bych to udělala, aby to stálo za to? Když už, tak už!
Chceme vzít děti na vánoční trhy. Jestliže dřív bych dávala pozor tak maximálně na kapsáře, teď mě napadne- hádejte, co asi?!
Mám obavy. A stydím se za to, protože vím, že to je cesta do pekla. A je mi to líto, protože je to nevratné. Už navždycky v nás bude vědomí, že se TO může stát. Kdekoli a kdykoli. Teroristé zavraždili náš klid.
