Snad každý měl v životě nějakou velkou lásku, o kterou později přišel. Smutek a trápení, které následovaly, se zdály být nekonečné. "Kdybys teď netrpěla, znamenalo by to, že jsi předtím nemilovala", nabídl mi útěchu kamarád.
Sotva jsme zaparkovali u chaty a otevřeli dveře auta, Ťapka, takto mix ovčáka a dobrmana, vyrazila ven a rovnou nahoru k lesu. Ještě si ani neulevila, a už začala čenichat v jehličí a pomalu postupovat až k velkému smrku nad kadibudkou. Ulehla a vědoucně se na mě podívala.
Ležela na hrobě našich psic Meggy a Rézy. Když tam byla jenom Meggy, chodila si tam lehat Réza. Teď je přišla pozdravit pozůstalá Ťapka. Meggy nepoznala, ale vzpomínka na Rézu byla ještě v její i naší čerstvé paměti. ještě pořád jsme po ní smutnili.
Réza byla svérázný vořech původem z východoslovenské osady. Mix ovčáka s ubroušenými zuby od řetězu a poúrazovou epilepsií. Tulačka, lovkyně čehokoli a vybíračka popelnic. Změnili jsme ji na plyšáka, milujícího celou rodinu, včetně staré Meggy. Ta už byla v té době šestnáctiletá a slepá, takže ji Réza vodila. Když si na Meggy dovolila brazilská fila, která ji povalila na záda a už už hledala krční tepnu, Réza, zježená jak kartáč, zasáhla jak profesionální ochranka. Obě kožené dámy se tedy milovaly, navíc zjistily, že když se noha k noze vine, tak se dílo podaří: společné otevírání trouby s pečení, piksly s piškoty, apod. Byly to prostě sestry, jak se patří, přestože nevlastní.
Réza Meggyin odchod obrečela, a to doslova. Pak si zvykla na Ťapku, rovněž svéráznou psici opět z útulku, a život ji začal zase bavit.
V 18 letech ji zřejmě někdo nakopl. Přiběhla od vzdálených chat s kňučením, kulhající, na zadní nožky, a vzápětí na ně ochrnula. Po dlouhé léčbě a nošení v náručí a na šátku se uzdravila a byla s námi ještě rok a půl. Vychrtlá, šedivá, ale se zájmem o život i procházky. Mazlivá a žravá. Milovaná a milující.
Najednou, bylo to opět na chatě, zničehož nic se dala do pláče. Okamžitě jsme jeli k našemu veterináři, ale věděla jsem, že je zle. Když ležela v ordinaci na stole, už zklidněná léky, bez bolestí, obě jsme věděly, že je konec. Dívala se mi upřeně do očí a já ji hladila po odřeném, kdysi tak huňatém a lesklém kožíšku, a šeptala jí do ouška, že je ten nejmilejší pes a že se jednou setkáme. Byla jsem s ní až do konce. Pak jsem šla do auta a místo mě šel dovnitř můj partner. On nedokázal být s Rézinkou až do konce, já zase nedokázala přinést už bezvládné tělo naší kamarádky do auta. Oba jsme plakali.
Druhý den jsme jeli znovu na chatu uložit Rézu k Meggy do posledního pelíšku pod smrkem. Naše bolest byla hrozná.
"Kvůli tomu nechci žádné zvíře," pravila sousedka, " to za tu bolest, když pak přijde konec, nestojí!" Já říkám, že stojí. Všechny psice mi daly tolik radosti a lásky, že je to až k neuvěření. Doufám, že si ony o mně myslely totéž. Kde jsou ty podrápané dveře, okousaný nábytek a zničené boty? Už dávno o nich nevím. Vzpomínám jen na lásku.
