Ustup mi, já si tam hned vlezu!

Semo tamo se najdou lidé, kteří si vstřícnost a velkorysost vykládají jako slabost. Laskavost a slušnost jako hloupost, rozuměj blbost dotyčného. Čehož je na místě patřičně využít.

Narážím na to docela často, ale ještě jsme si na to nezvykla. A nepřestává mě to vytáčet. Už ve škole jsem nechápala, proč hodný kantor, neschopný tvrdě zamést s provokatérem, je brán jako blbec, se kterým je záhodno si poorat, zatímco záludné češtinářce, ponižující a arogantní, je nutno lézt někam.

Proč protivná a namyšlená spolužačka je bezmála adorovaná jenom proto, že je oháknutá podle poslední módy a hned tak se s někým nebaví, zatímco další, kdykoli připravená pomoci, milá, a tak dále- možno si dosadit libovolnou tzv. dobrou vlastnost, je jenom využívaná.

Často se setkávám s tím, že čím větší dobrák, tím větším volem v očích druhých je. Marně hledám nějaké uznání nebo vděčnost.

Mám - teď už starou- vzdálenou příbuznou, tetu Háňu, která po celý život pomáhala nejrůznějším lidem. Ať už v nemoci, v nějaké nepříznivé životní situaci, ve stáří, různě prostě. Zařizovala, uklízela, ošetřovala, financovala. Kdo ji znal, říkal, že je anděl. Nezištný, obětavý, vždy chápající. Takových lidí moc není.

Jak jsem dospívala a víc poznávala lidi kolem ní, z hrůzou jsem zjišťovala, že ti potřební lidé jí vůbec nejsou vděční! Ani za mák si neváží toho co pro ně dělá, a vlastně ani jí samotné! Snažila jsem se jí to nejdříve zlehka, posléze natvrdo osvětlit, ale nedala se. Chápala je. Vždyť oni...nemocní....bezbranní....nemyslí to tak... Nebuď přece taková!

Jednou mi ukázala přepychovou koženou kabelku. Strašně se jí líbila. Stála tak půl tetiny výplaty, takže mi bylo jasné, že si ji skromná teta nepořídila sama. "To je dárek," šeptala uneseně. "Od Jarky!" Překvapila jsem se. Jarce, staré paní po úraze, teta uklízela, ošetřovala ji, nakupovala....Ač to byla bohatá umělkyně, tak jaksi - zdarma. A tak ona jí přece jenom projevila vděčnost aspoň drahou taškou, napadlo mě spokojeně. Omyl! "Jarce přijede přítelkyně z Vídně, a ona jí chce udělat radost. Poslala mě pro ni do W- Galerie!" vykládala obdivně teta. Nebyla jsem schopná slova.

Také na mě občas naběhnou lidé, co mají sklony plést si pojmy. Co se mé vlastní reakce v těchto případech týče, přiznávám, že mám extrémně dlouhé vedení. Snad nebudu po tetě? Co se asertivity týče, extrémně nenadaná?

V praxi to znamená, že dávám značné množství šancí, a to i tam, kde cítím, že to není na místě. Omlouvám, občas objektivně i neomluvitelné, mám pochopení, a to i pro většinou lidí nepochopitelné věci. Zatratit někoho je snadné. Zoufale se mi nechce někoho posílat někam. Třeba to ještě pochopí? Někdy to vyjde. A někdy to nevyjde. A moje dlouhé vedení najednou dostane zkrat.

Osoba, která mi nevrací půjčky, a přesto jí půjčím znovu, mě nádavkem okrade, kolegyně, jejíž těžký pracovní přehmat nejdřív smlčím, pak se jí snažím zastat, načež ona pro změnu se snaží hodit jej na mě, škemrající známá, kterou u sebe nechám přespat, aby nemusela na hotel, i když se mi to vůbec nehodí, jenom ji požádám, aby do rána aspoň do desíti vypadla, že mi přijde ohlášená vzácná návštěva, a ona se tu válí ještě ve dvanáct...

Kdo je tady vlastně defektní, říkám si. A na mysl se mi neúprosně vkrádá, že ne agresor nebo vyčůranec, ale vlastně jsem to já, kdo je vinen, já, která si za to může sama, a tzv. vyvrcholím.

Zkrat bývá děsivý. Proměním se v býka, který byl až příliš dlouho volem, tudíž si nebere na kopyta rukavice. A tráva sedm let neporoste... Vyjasní se, napětí opadne.

Akorát mě to takhle těžce nebaví.

Ale fakt těžce.