Můj smutek mě překvapil, ba zaskočil svou intenzitou, vytrvalostí a absurdností. Kdo jsem? Kdo to proboha jsem?
Jako dítě jsem panenky vážně nemusela. Nejenom že jsem si s nimi nehrála, ale neměla jsem je ráda. Nuda, nechuť. Rodiče to nevzdávali, čas od času mi přinesli nějakou novou, krásnou, zajímavou, roztomilou, miminko, krásku- modelku, a podobně. Vše marné. Panenky skončily na dně skříně. Jakkoli mě nezajímaly, tvrdila jsem, že je schovávám pro svoji budoucí dceru, jednou, samozřejmě. Byly mi fuk, ale vyhodit jsme je nedokázala.
Když jsem věděla, že budu mít holčičku, dotyčné potvůrky jsem vytáhla na světlo boží, vyčistila je, načančala, a s radostným napětím je v pravý čas věnovala. Dcerka byla v rauši. Všechny panenky si ihned zamilovala a nedala bez nich ni ránu. Trošku se mi hnusilo jak je olíbávala, oblíkala, česala, dokonce s nimi i spala, ale brala jsem to tak, že tak je to správně, dokonce jsem se i zapojovala do Nandiných her.
Nedávno dcerku přepadla šminkovací mánie. Sama pro sebe občas dosáhne maximálně nalakovaných nehtů, když si lakuju sama, neb mejkap mi přijde do školky kapku přes čáru, o to víc však maluje ubohé panny. Fixem, propiskou, kdečím, i když to má zakázáno!
Včera jsem zrovna objevila dvě zřízené panenky. Byly to ty menší, které jsem měla v dětství úplně nejméně ráda, respektive měla jsem je úplně nejvíc nerada. Měly ksichtíky jak pracovnice z E 55, fakt to Nanda přepískla! Kdyby už nespala, pěkně bych ji sprdla: hlavně, že jsem jí to tak pěkně, pedagogicky ušlechtile vysvětlovala!. Pokusila jsem se je umýt, ale nic moc. Pořád E 55. Naštvalo mě to tak, že jsem je popadla a nacpala do pytle se smetím.
Celý večer jsem ale na nešťastnice myslela. To je taky osud, Himlhergot! Nejdřív je nemám ráda já, pak čtyřicet let leží na dně skříně, teď je zneuctí dcera, a nakonec ten hnusnej pytel na odpadky! Najednou na mě padl takový smutek, že bych se rozbrečela.
Jsou zničené a tím pádem hnusné! Stejně je tu krámů, že není kam šlápnout! A stejně jsem je neměla ráda! Utěšovala jsem se za vydatné pomoci logických argumentů, ale smutek neodcházel. Naopak- sílil.
Kolem půlnoci už jsem měla dost. Rezignovaně jsem vyšla za dveře. Prohrábnu pytel, vytáhnu E 55tnice, zresuscituju je, a opět zabydlím, naplánovala jsem si. Ale za dveřmi nic nebylo! Muž šel s fenou a při té příležitosti vynesl smetí do popelnice! Byla bych ho ťala, když mi to oznamoval. "Aby to ráno vyvezli popeláři," vysvětloval překvapeně, když viděl moje zoufalství.
Dala jsem si budíka na pátou hodinu. To bych měla stihnout, tím spíš, že pytel bude hned na povrchu nádoby. Stejně jsem ale nespala. Ve tři hodiny jsem rezignovaně natáhla rukavice a bolavou hlavu opásala synovou čelovkou. Jestli bude na dvoře úchyl nebo na mě vyskočí potkan, smíchy se neudržím.
Vlka na mě zírala ze svého pohodlného pelechu a nevěřila. "Jestli nejdeš s sebou, tak se rozluč s tou dlouhou procházkou v Riegráku, jak jsem ti slíbila," oznámila jsem jí, když jenom podotkla svoje obligátní "HUFF!" a hodlala si opět zapíchnout čumák pod packu.
Už je mám doma. Obě. Jsou vydrhnuté, a trošku odřené, jak jsem je pro sichr vzala Savem, ale hezky jsem je učesala a dala jim ty pěkné pruhované šaty, co jim tehdy uháčkovala moje babička.
Mám je na knihovně, sedí tam spolu a moc jim to sluší...
.
