Jak se bojím doktorů, tak teď jsem se těšila. Ctižádost mě hnala k naší pediatričce jak nadmutou kozu. Bože, to bude sukces! "Musíš paní doktorce všechno povědět, Nany, hlavně nějakou básničku, písničku," nabádala jsem dcerku.
Už v čekárně jsem znejistila. Nanda začala hopkat jako batole a zkoumat hračky pro miminka. Doufala jsem, že jenom napodobuje mladšího chlapečka na lavici u okna. A že ji to brzy přejde. No to jsem se spletla! Nany vhopkala do ordinace, v každé ruce chrastítko. To už jsem zaznamenala první náznaky vzpoury. To nevypadá dobře. To vůbec nevypadá dobře!
"Copak nám hezkého povíš, Nanynko?" otázala se mile sestřička. Nany tupě zírala do stropu a chrastila. "Co třeba Odkud ten náš holub letí?" napovídala jsem sugestivně, a tlak mi přitom hučel až v uších. Nany umí všechny sloky, včetně dramatizace, obzvláště vrkání holuba je prakticky identické. Nanda nepřestávala chrastit a poulit oči. "Nebo teda písničku. Třeba Nestarej se, ženo má!" zasyčela jsem, a zkusmo zanotovala začátek jedné zhruba ze sta oblíbených písní, které si dcera zpívá od rána do noci. Sestřička i paní doktorka se pohodlně opřely v židlích a se zájmem přihlížely. Moje tachykardie musela být slyšet až na ulici; velký buben, malý buben, tympány... Se mnou to tady šlehne!
Myokard jsem měla napnutý k prasknutí, když Nany konečně přestala chrastit. "Haťa paťa blééé!"pronesla hlasem prasátka Pepy. Obě zdravotnice byly přidušené smíchy. "A co počítání, Nanynko?" zkusila mě resuscitovat paní doktorka. Skutečně jsem pookřála. "Spočítej prstíčky na ručičce, ano?" navrhla sestřička. A Nanda, která cestou sem během několik vteřin sečetla všechna auta podél chodníku, odečetla škodovky a výsledek znásobila počtem taxíků, udělala ' pacičky' a několikrát zopakovala: pééééét, šéééééšt pééééét, šéééééšt, tentokrát jak poník Péťa....Co budu líčit- měla jsem to za pár...
Vypotácela jsem se z ordinace a svalila se na lavici. To jsem zase jednou byla za blbce! Nejdřív jsem po ní chtěla skočit, ale pak jsem si řekla, že se nebudu zbytečně vysilovat. Taky tam byly kamery, že... Z ordinace se ozývalo hýkání a chechtání. "Nando, tak tos přehnala!" vypravila jsem ze sebe. "Tys to jako neuměla, jo, to mi chceš tvrdit!" Něžně se na mě usmála. "Ale jó, uměla," připustila, "ale mně se nechtělo!" Objala mě, dala mi pusu, a já jí to odpustila.
Čeká nás zápis do školky. Už dávno jsem se na nic tak netěšila...
