Bojím se ptáků. A fest! Nebo spíš si je ekluju. Jinak, než pavouky, ale taky nic moc. Ptáka bych nezabila, na rozdíl od pavouka, ale tím to končí.
Ptáci šustí, sáhla jsem si na slepici, holuba a papoušky, takže to vím. Taky mají šupinaté nohy, krhavé pohyby a neustále pokukují jedním, pak zase druhým okem. Taky koukám jenom jedním okem, ale nemrskám přitom hlavou, alespoň doufám, a občas mrknu, což se o ptácích v té míře tvrdit nedá.
Měla jsem dva papoušky. Měla jsem je moc ráda, ale když na mě nalétávali a mluvili u toho lidskou řečí, necítila jsem se nijak zvlášť komfortně. Jsou divní, to mi nikdo nevymluví.
Před lety byla do mé tehdejší školky pozvaná dvojice chovatelů dravců Jak jinak- byli to ptáci. Nejdřív jsem se chtěla hodit marod, ale pak jsem si řekla, že budu sedět na zahradě na lavičce za stromem a odsud se nehnu. Přinejhorším půjdu na záchod, kdyby snad vyvstala nutnost postavit se ptáku čelem.
Nuže, všechny třídy se usadily na školní zahradě, já za jabloní, v sobě Neurol, a bez dechu jsme všichni přihlíželi vystoupení asi sedmi dravců, od sovy po nějakého orla nebo co to bylo. Jeden dravcovodič vyhazoval ty bestie do vzduchu jak model letadélka, a tyto letěly přes celou zahradu na ruku druhého dravcovodiče, který měla v ruce (kožené rukavici) myš. Pojedla a letěla zpět, kde na ni čekal další myší labuž. Strašné.
To nejhorší ale mělo teprve přijít. Všechny učitelky byly vyzvány, aby si zahrály na mrchovodiče- krmiče. Bylo mi jasné, že musím na záchod, a to na hodně dlouho; ptáků bylo relativně dost. Že by na mě nevyzbyl, byla pěkná, ale nesmyslná myšlenka.
Okýnkem ke mně doléhaly nadšené hlásky dětí, které povzbuzovaly své pedagožky. "Jana! Jana! Jana! Olga, Olga!" Atd.
Byla jsem se sebou spokojená. Až vylezu, ptáci budou uštvaní a tudíž bez zájmu mě děsit zblízka.
Vyšla jsem ze dveří jako vítěz. Já vám dám ptáka!
"Ivanka! Ivanka! Povzbuzování nebralo konce. Ptačí muž se usmál. "Á, ještě jedna paní učitelka! No nic! Bohouš poletí dvakrát!" Sebral z bidélka, rozuměj z klacku jako moje noha, když je oteklá, nějakého vrahouna v kožené čepičce a odněkud vyhrábl chcíplou myš. Klidně bych se mohla na WC vrátit, a vůbec by to nebylo simulování. " Přece byste ty mrňousky nezklamala- všechny vaše kolegyně to zvládly!
"Takže vorel, by dva se domluvíme následovně. Já tě nesrazím k zemi v atavistickém obranném reflexu, a ty nebudeš šustit víc, než musíš a nevyklofneš mi oko! Když bys jó musel, tak levé, ale radši ani to!" šeptala jsem si modlitbičku.
Poslušně jsem natáhla ruku s myší, na radu odborníka si ji podepřela druhou, a čekala. Někde na druhém konci se zvedl tmavý flek, asi nějaký šarkan, podle velikosti, a zamířil ke mně. Jenom jistota, že by mě honil po celé zahradě, až bych padla vyčerpáním, mě přinutila stát na místě.
Pták se blížil, samozřejmě nechutně šustil a kdyby to bylo možné, řekla bych, že si pomlaskával zobákem. Usedl, pojedl, pohlédl mi do obličeje, tak nějak lidsky potměšile, jako ' tentokrát tě ještě nechám, ale do budoucna za nic neručím' , a odletěl pro další myš nazpátek ke svému pánovi.. Pták na myší pohon, prostě. Fujtajbl!
Děti jásaly, já pak měla týden neschopenku. Už nikdy žádného ptáka zblízka!
Proč jsem si na to vzpomněla. Na květen máme nahlášenou parádní akcičku. Zástupkyně celá zářila; dětem se to bude líbit! Ty se zblázní z toho zážitku! A prý si dokonce učitelky mohou vyzkoušet přivolávání některého z těch miláčků- bude jich prý sedm! (BOHOUŠ???!!!) na myš!
No, řekla bych, že nejenom děti se zblázní...
