Nevěřícně jsem pozorovala hnědou vlhkou nohu, jak se cukavě chvěje, a chtělo se mi vraždit. Byl první krásně teplý a slunečný den, a já místo plánované vycházky polykala léky a trčela doma...
Hlava mě bolela jak střep. Prolézala jsem celý synův pokoj, podlézala pod nábytkem, bez ohledu na krční páteř a její protesty, zatímco tento si užíval se svou láskou výlet do Třebíče. Čas od času jsem na něj vzpomenula vzteklým výrazem, zejména když jsem si vkládala do očí čočky, abych zvýšila efektivitu své práce, což jinak činím skoro výhradně před hospitací nebo návštěvou oční lékařky, tak je nesnáším .
Chlapec si totiž zapomněl zajistit šneky, přesněji řečeno oblovky obrovské. Flegmatický Ludvík zůstal v akváriu a přežvykoval okurku, ale mladší a zjevně hyperaktivní Zuzanka byla v tahu!
K oběma zvířatům mám jinak docela vřelý vztah, ale teď jsem milou Zuzku proklínala. Jestli ji nenajdu, zahyne. A to buď tlamou naší vlčice, která již dlouho číhá na svou příležitost, a nebo jednoduše vyschne. Akumulačky jsem sice stáhla na minimum, ale teprve včera, takže dosud žhnuly. A Zuzana je sice celkem sympatická, ale žádný myslitel, dovedla jsem si ji na horkém plechu docela dobře představit. Bylo mi jí líto.
Odpoledne už hledal i přítel, a to je co říct, protože Zuzanu nesnáší. "Já nevím, že ta Zuzana nemůže sedět na pr....," nadával, když probíral knihovnu. Minule tam totiž šneka seděla. A jelikož je hnědá a vybrala si hnědou knihu, dost jsem se tehdy vyskotačili, než jsem na ni přišli. Předminule seděla na zdi za psacím stolkem a ožírala omítku, bílou, to byla brnkačka. Kde je ale teď?!
"Rézo, dejchni na mě!" zařvala jsem nakonec vyčerpaně na vlku. Dejchla, ale hned se urazila. Zuzanu jsem necítila. "Na šneky sůl!" řval i přítel. "Francouzská šnečí polévka!" vzpomněl si na svůj pracovní pobyt. "Šnečí nádivka s bylinkami, podávaná v ulitě!" "Nebuď nechutnej, a navíc- Zuzana tě jistě slyší a teď se už BOJÍ ukázat, abys ji nesežral!" zpražila jsem ho.
"Radši vypadnu, abych ji neděsil, dobrej nápad," souhlasil přítel. "Jdu na jedno černé, a až se vrátím, tak doufám, drahá plžice nebo co seš, že budeš sedět na své sépiové kosti a tykadlama znakovat omluvu!" Spakoval vlčici, a vyrazili směr oblíbené pohostinství "Na Šumavě", kde točí nejlepší pivo v Praze.
Zobla jsem Ibalgin, vyplivla čočky, a natáhla se, než lék zabere. Hlava mi třeštila, jako bych metala kotrmelce. To vidím zase jednou na obstřik, pomyslela jsem si chmurně. Nakonec jsem usnula. probudil mě až příchod lehce nameteného přítele a zcela střízlivého psa, který ho zjevně dovedl domů.
"Pojď se podívat, to je neuvěřitelné!" hlaholil bujaře. "Ty seš moje hodná holka, Zuzičko, koupíme kedlubničku, no to víš že jo!"
Oblovka Zuzana mírumilovně seděla na sépiové kosti v akvárku a vstřícně natahovala tykadla směrem k nám...
