Odhodlaně kráčel po chodbě léčebny pro dlouhodobě nemocné. Skoro všechny dveře do pokojů byly otevřené, na všech visela nějaká ta ozdůbka nebo větvička.
Uprostřed, na nízkém stolečku, kde se jindy povalují reklamní letáčky, stál vyšňořený umělý stromek a pod ním lákavé krabičky převázané mašlí. Co na tom, že byly prázdné, idylku vytvářely dostatečně!
Pan Souhrada se celý rozzářil: měl návštěvu! Na jazyku měl spoustu otázek, zejména tu jednu, tu, kterou žil posledních několik měsíců, ale radost mu nedovolila srozumitelně promluvit. Od rána měl navíc teplotu, takže nyní jenom nesrozumitelně brebentil, zato však vřele znovu a znovu potřásal nabídnutou pravicí a z očí mu tekly slzy.
Muž středních let vytáhl z kapsy koblihu. Podal ji starci a ten ji vděčně přijal. Prohlížel si ji, jako by dostal dar nevídané hodnoty. Opatrně se do ní zakousl. Je cukrovkář, to je pravda, ale pro jednou se snad nic nestane; koblihy měl vždycky rád! Usmál se na muže. „No, a kdy už mě vezmete domů, chlapče? A co dělá ta moje holka, že se nepřijde podívat? No jo, má kvalt, to se ví!“ dodal spěšně omluvně, když zahlédl úšklebek v mužově tváři.
„Já se skočím zeptat pana doktora,“ vyhrknul a vyšel z místnosti. „Jo, no vlastně!“ Dobrácky se usmál. „Tadyhle mi podškrábněte, že chcete domů!“ Ukázal prstem na příslušné místo a podal starému muži propisku. Ten se třaslavě, prakticky poslepu podepsal. Brýle mu do nemocnice za celou tu dobu nikdo nepřinesl, a že by je byl potřeboval! Každou chvíli mu dcery nebo jejich mužové, jako teď Dušo, něco nosili k podpisu! „Snad nám, dědečku, věříš, ne?“
„Dobrej!“ zavolal muž bodře na staršího muže v bílém. Lékař se zastavil. „Bucký,“ zahlaholil na celé oddělení. „Tak já jdu našemu tatíkovi zase pro ty jeho grošíky! Aby se o nic nemusel starat, to víte, u nás je bude mít jak v trezóru!“ Vytáhl papír a ukázal jej doktorovi. Ten zachmuřeně nahlédl a znechuceně se odvrátil. „Řekněte si sestrám,“ ukázal na protější dveře. „To už přece dobře znáte, ne?“ neodpustil si.
Skoro se mu udělalo špatně…Pan Souhrada mohl již skoro rok být doma. Ve svém bytě, s pomocí pečovatelky a domácí sestry. A ovšem i pomocí své rodiny. Ta ho však domů nejenom nevzala, ale ani nepustila. V bytě byl fiktivně hlášený dospělý vnuk, který s ním měl své plány. Pan Souhrada si vše uvědomoval. Jenže- nedokázal se postavit proti nim a přijmout pomoc. Vždyť už bych je nikdy neviděl, opakoval vždy smutně. A tak putoval po léčebnách, bez dokladů, aby náhodou nemohl někde něco uvést na pravou víru, bez klíčů od bytu, oblečení, a dalších věcí. Střídavě naříkal nad svou situací a střídavě odmítal pomoc sociální pracovnice a příbuzné, která za ním dochází a snaží se mu pomoci. Leží, slábne, propadá depresi. Ale proti své krvi nikdy nepůjde...Bezmoc.
“Odchod vašeho tchána asi dnes řešit nebudeme, ani propustku na svátky, že?“ neodpustil si. „Aspoň na jeden den,“ dodal skoro prosebně. Pan Bucký rozhodně zavrtěl hlavou. „To musíte s dcerama, víte? Ty si tohle rozhodnou, depa já! Já jim to povím, jo!“
„Tak jak?“ Stařec se dychtivě posadil, očima visel mužovi na rtech. „Ále, mávl rukou, doktor říkal, že ještě musíš zůstat tady, škoda!“ Starci vyhasl pohled. Pomaličku se zase natáhl. „Aha,“ zašeptal. „No jo, tak to se…nedá…nic…“ Nedořekl. Zavřel oči, ale slzy mu stékaly zpod víček na propadlé vrásčité tváře.
„Tak, tatíku!“ Muž již opět bodře hlaholil. „Tak jménem celé rodinky vám přeju hezké svátky, že jo! Užijte si to! Užijte si to,“ opakoval ještě nesmyslně, když už za sebou zavřel dveře s ozdobenou větvičkou.
Spokojeně si vykračoval po vyzdobené chodbě. Otevřenými dveřmi ho z postelí sledovaly desítky starých, vybledlých, vědoucích očí.
http://dianova.blog.idnes.cz/c/463605/pan-souhrada-nesmi-domu.html
