Před několika dny opustily tento svět dvě laskavé, něžné duše. Prakticky pár hodin po sobě. Chtěla bych si myslet, že jsou zase spolu, ale to nikdo neví. Každopádně pro mě jsou spolu nerozlučně spjaty. Navždy s láskou vzpomínáme.
Před mnoha lety jsme zcela náhodou se synem shlédli část pořadu "Chcete mě?" Byla to skutečně náhoda, doma televizi nevedeme, ale byli jsme právě v lázních, a právě tenhle pořad běžel na obrazovce v našem pokoji.
"Je to holčička, Rézinka!" Pan Srstka držel ušatou fenku kolem krku a svým typickým způsobem za ni bojoval. "Je to sluníčko, no kdo by ji nechtěl?" Fenka ho něžně očmuchávala na krku, jak byl k ní skloněný. Byla podobná naší Meggy, která na nás čekala doma u prarodičů.
I zazdálo se nám, že se v budoucnosti bez této psice nemůžeme obejít.
Hned po návratu jsem zavolala do toho jistého útulku, kde Réza pobývala a čekala na novou rodinu. Navštívili jsme ji se synem, dozvěděli jsme se pohnutou historii tohoto pejska, a několikrát ji vyvenčili, aby si na nás zvykla. Réza pocházela z osady na východním Slovensku, odtud se dostala do slovenského útulku, pak do pražského, to když tamějším psům hrozila likvidace. Byl to toulavý vořech se vším všudy. Útěkářka, několikrát vrácená novými pány, několikrát přivezená policií, když zrovna dlela na útěku. Vybírala popelnice, lovila, kradla: démon piknikářů v parku!
Přivezli jsme si ji domů. Příštích několik měsíců jsme větrali jen ventilací- Rézinka chtěla ven, ven, ven! Snědla nám vstupní dveře- z chodby bylo vidět až do kuchyně, když jsme se jednou vrátili domů, nemuseli jsme ani odmykat...
Asi po roce si na nás zvykla, zamilovala se až fanaticky a závislácky- a byla naše. S Meggy se spřátelily, byla nekonečně milá na starou, v té době už špatně vidící fenku. Venku ji vodila, hlídala, jednou se kvůli ní i poprala, když jí napadla zlá čuba čubice.. Obě kožené dámy si byly hodně podobné, běžně si je lidé pletli, a často budily veselý zájem. Jistá paní se mě cizokrajně zeptala, zda jsou příbuzné. "Doč?" ukázala na Rézu. Trochu už mi z toho šla hlava kolem, neb to bylo toho dne asi po páté! "Dvajurodnaja sistrá!" odvětila jsem hrdě. "Dvajurodnaja...! Semjá!" Radovala se bezelstně nad mým dvojspřežím ve strakatých kožiších.
Když Meggy ve svých bezmála sedmnácti letech umřela, chodila si Réza lehnout na její hrob, který jsme jí udělali na chatě v lese. Náhoda byla vyloučena. Najednou jako by se Rézinka změnila, jaksi zvroucněla a přijala některé vlastnosti zesnulé parťačky Meggy.
Letos bylo Réze devatenáct. Ač velká bojovnice, museli jsme se s ní rozloučit. Navždy...
Nejhorší úterý v mém životě!
Napjatě pozorujeme novou fenku, rovněž útulkačku, Ťapku, která má za sebou půlroční adaptačku v naší rodině. Vstoupí do ní duch Rézy, jako kdysi do Rézy duch Meggy? Dostaneme znamení?
Včera jsem v noci, v tichu tmavého chatového pokoje, oslovila šeptem psici: "Ťapko, seš tu?"
"HUFF"! zvalo se zpod mojí postele souhlasně. Zaradovala jsem se. Tohle citoslovce používala běžně Réza, jedině Réza!
A když jsme šli po ránu do budky v lese, byly všechny dveře dokořán, a my jsme spatřili, že Ťapka leží na Rézině hrobě pod smrkem...
