Smrťák, mistr improvizace

Taky umím improvizovat, když vyvstane neodbytná životní situace, ale co v tomto směru předváděl můj otec, na to fakt nemám.

Celkem nevinně se může jevit vyprávění, jak otec uměl spravovat své první auto, které říkal Piccola. Jak se jmenovalo oficiálně, nevím. Praga? Znám ho jenom z fotek, taková černá krabice s náhradním kolem na zádech.

Táta ho prý spravoval sekerou či kladivem, obávám se, že nenadsazoval, těmito nástroji dokázal spravit ledacos. Jednou milé Piccole  praskl klínový řemen, i obrátil se nesmlouvavě na svou sestru, kterou tehdy vezl z chaty, aby mu neprodleně vydala své zánovní silonky. Pomocí tohoto módního výstřelku dojeli pohodlně asi třicet kilometrů, co jim ještě scházelo do Prahy. Prasklý chladič zalepil už dříve rozžvýkanou chlebovou střídou.

Otec se improvizačně vyžíval zejména v situacích, spojených právě s chatou. Koneckonců, už její stavba byla jedna velká improvizace. Na samém začátku, to jest před skoro šedesáti lety  byl docela pěkný, od profesionála dodaný stavební plán. Strýc Antonín, architekt ,si dal záležet. Otec však nebyl spokojen. Chtěl něco jiného, tak pohrdnul Antonínovým plánem a načrtnul si svůj, lepší, samozřejmě. Prasklo na to hned několik papírových sáčků od pečiva a dvě tužky, otec to vzal z gruntu. A podle toho si chatu taky postavil. Stojí doposud, mám ji teď já. Kdybych se zničehožnic přestala ozývat, je to jasné: plán nebyl až tak docela OK...

Z úsměvných improvizačních historek z chaty se mi vždy vybaví jedna vpravdě vrytá do mé paměti, neb jsem byla přímým uživatelem. Když si otec koupil v sedmdesáti závodní plachetnici, jezdil okamžitě, beze strachu a až na pár počátečních pádů dobře. Já jsem strašně chtěl jezdit, ale bála jsem se. Loď se pohybovala hodně rychle, a byla dost vratká, na můj vkus. I vymyslel otec vychytávku: pomocí lan a dlouhých kulatin připevnil z každé strany lodi po kánoi. Plachetnice už nebyla tak vratká ani rychlá, a já se přestala bát. Jaké bylo moje překvapení, když si při obracení lodi obě kanoe nastoupily ke mně na palubu a potopily mě!

Poslední vzpomínka je opravdu poslední, co se otcova působení na chatě týče. Muž zakoupil strunovku, aby zušlechtil trávník kolem chaty. Já osobně bych těch pár chlupů vzala nůžkami na papír, no ale budiž. Muž si chtěl připadat nóbl a odborně, tak si tam pyšně vrčel svým zeleným kousátkem. Náhle mu vypadlo z ruky. Bos, pouze v trenkách a obrovském slamáku, mu šel naproti můj tehdy už pětaosmdesátiletý otec. V ruce něco nepopsatelného, vyrobeného z nějakého pluhu a smrkové kulatiny, žal ubohý trávníček i s kořeny borovic, tvářil se nevýslovně hrdě, a měl to hned hotovo. Vypadal jako do hněda opálený zodpovědný kmotr smrťák, který je sice na dovolené, ale když vidí nějakou naléhavou práci, neváhá vzít svůj nástroj do ruky...

Tato improvizovaná kosa se po tátově smrti ztratila. Marně jsme ji hledali, chtěli jsme ji uchovat jako ponaučení budoucím generacím. Nevím přesně, jestli měla být ponaučením varovným, nebo následování hodným, to je fuk. Prostě zmizela ze světa.

Někdo ji ukradl, konstatoval naštvaně syn, který měl a má pro dědovy výstřednosti velmi vřelé pochopení.

Ale já vím, kam zmizela. Tam někde s ní otec žne věčný trávník, opálený, spokojený, má na sobě pantofle a trenky a slamák, a vymýšlí, čím by svůj nástroj zvelebil...