Znáte to pořekadlo, jak v padajícím letadle je jen velmi málo ateistů? Bez ohledu na své původní dosavadní smýšlení se v nouzi nejvyšší obracíme k někomu, popřípadě něčemu "nad námi" a doufáme, že budeme zachráněni...
Taková modlitba od srdce má velkou moc. Sama jsem si toto ověřila, a to nejednou. Klasickým případem je můj syn, který se narodil ve 26. týdnu těhotenství. V té době jsem se modlila tak intenzivně, a to v žádném případě nejsem ateistka, tudíž se u mne nejednalo o nějakou náhlou "hurá akci", že jsem se div nezavařila.
Vzpomínám si, jak jsem tenkrát denně postávala nad inkubátorem a snažila se neomdlít strachy, naopak vložit svoji úpěnlivou prosbu do těch správných rukou, potažmo do rukou lékařů a sester, kteří se o syna starali, a jsem přesvědčená, že se modlili s sebou. Jednalo se tedy o mnohočetnou, ne-li přímo hromadnou modlitbu, která má samozřejmě ještě větší sílu, než nějaká singlovka, což jsem synovi dost často opakovala. Ani omylem to nezlehčuju a už vůbec nechci ubrat všem tamějším odborníkům z jejich zásluh, ale že jsme oba zdárně přežili, přičítám i tomu.
Můžeme se tedy modlit samostatně i společně, za sebe, za někoho jiného... V případě, že chceme prosit za druhou osobu, je ale nanejvýš nutné si předem zjistit, jak má vypadat kýžený výsledek. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že když se toto zanedbá, může dojít k vážným komplikacím, ne- li zmaru celé akce!
V mém prvním bytě jsem měla hned za zdí skvělou sousedku, která mně i synkovi nahrazovala chybějící část rodiny. Měli jsme se všichni moc rádi, a díky těsnému sousedství, bystrému uchu paní Boženky a její výřečné povaze jsme o sobě věděli všechno. Neuniklo jí tedy ani samozřejmě, když jsem onemocněla. Několik měsíců jsem celé noci proseděla v kuchyni a opírala jsem se o stůl, protože jen v této poloze jsem se dokázala nadechnout, a hlavně i vydechnout. Kašlala jsem u toho, regulérně se dusila a pískala přitom ucpanými průduškami tak strašidelně, že jsem děsila nejenom sebe samu, ale i Boženku. Obíhala jsem - šourem a v předklonu- doktory, zkoušela dýchátka jedno za druhým, cpala se léky, chodila na inhalace, a pořád nic. Po několika odvozech sanitou jsem se osmělila a začala prosit tentokrát za sebe, ale bez úspěchu. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Má modlitba byla vroucí, koneckonců jsem měla čtyřletého syna, byla rozhodně od srdce, navíc i od průdušek, a nic?
Sousedka nade mnou lamentovala a opakovala, že i ona se za mne modlí. Byla jsem jí vděčná....až do jednoho večera, kdy jsme se potkaly na chodbě a ona mi plačky udělala křížek a pravila:" Mladá paní, vy jste zrovna mučedník, a konce to vaše trápení nemá! Já se za vás modlím, aby si vás už Pán k sobě vzal, a pořád nic!"
