Všichni jistě někdy viděli nějakou romantickou filmovou scénu, kdy muž přinese své milé kávu/ snídani do postele. Milá, mimochodem asi s nočním make-upem, dychtivě vrní, zobne, usrkne ze šálku, mělkého a přece neucmrndne, načež...
Prakticky ihned po probuzení se náš pár propadne do víru vášně- začínají se ohnivě milovat.
Tyto podobné filmy jistě sledují skoro všichni muži, řekla bych. Ti, které jsem blíže poznala, určitě. Stoprocentně!
Nejsem suchar, ale tohle je mi celoživotně nepochopitelné.
Naši hrdinové se nepotřebují vyčůrat. Vyčistit si zuby! Napít se?
Jeden z mých dávných partnerů si dával budíka o hodinku dřív, aby i po ránu ještě stihl jedno, dvě "čísla". Brutál… Zvykla jsem si tehdy dávat si svého vlastního budíka ještě dříve, abych do jeho probuzení stihla vše výše jmenované. Byla jsem hodně mladá a chtěla jsem mu udělat radost- jinak byl docela roztomilý. Radost měl, já ne. Byla jsem po celý den, jako bych vyfárala z dolu, a toužebně i zlobně jsem vzpomínala na ukradenou hodinu spánku. Myslím, že i to sehrálo velkou roli, když jsem se s ním rozcházela.
Čím jsem byla starší, tím jsem byla zarputilejší a sobečtější. I další partneři měli rádi romantické zahájení dne. Už mě ale ani nenapadlo, dávat si budíka, abych byla eňoňůňojdní. Naopak! Usínala jsem se sveřepou a spokojenou vizí, že miláček ráno najde v posteli nevyčůranou ježibabu, a že ho přejde chuť. Nepřešla. A já buď fárala, nebo urážela dotyčného milce odmítáním.
Jestli někdo věříte, že časem, rozuměj věkem, se situace zklidnila, nevěřte. Situace se vyhrotila. Můj nejdražší vyhledává slastná spojení bez ohledu na denní či roční dobu, bez ohledu na věk, který je celkem vysoký, bez ohledu na cokoli, ale nejšťastnější a nejvděčnější je po ránu. Ježibaba neježibaba, jsem přítomna, tudíž bez možnosti odvolání.
Je nám dohromady sto šest roků. Už jsem se naučila kolem sebe po ránu nekopat. Chci mu dopřát. Brzy budeme v důchodu a to si budu moct přispat, utěšuji se. Ale stejně to nechápu...
Jestlipak se někdy dozvím, co muži na tom ranním sexu mají?
