Nikdy bych neřekla, jak takové hromadné setkání může být krásné a zábavné! A to jsem se toho tolik bála...
Moje nejmladší dítě špatně usíná. A hlavně nerado usíná. Můžou za to zřejmě jeho zlé zkušenosti z raného dětství, kdy jsme se ještě neznaly, tudíž v žádném případě za to nemůžu, nicméně děsům všeho druhu musím čelit já.
Usínání- uspávání je pro mě, která usíná i tehdy, kdy nechce, hodně náročné, zvláště když trvá tak dlouho, jak trvá. Nejlepší je hodit Vivi k sobě do postele, přitulit a společně se propadnout do spánku, což miluje. Problémem, a to vůbec ne malým, je ale fakt, že já usínám okamžitě, ale zodpovědnost mě nutí nenechat dosud nespící dítě bez mého dozoru. Také potřebuji po večerech dodělávat věci, které jsem nestihla přes den, takže je žádoucí, abych nechodila spát jako čtyřleté dítě.
Takže když to shrnu, naprosto tuhá matka se každou chvíli vynoří ze snu, aby zkontrolovala vlažně nebo vůbec dřímající holčičku ve svém náručí. Ráno mě zastihne ve stavu prasete po první ráně, kterému se navíc nahromadily další resty v domácnosti i jinde, protože i ve dne jsem malou velmi využitá. Tudy cesta prostě nevede!
Nejen já, ale i starší dcera se usilovně pokoušíme vymyslet tichý a bezpečný způsob, jak večer Vivi bezbolestně a bezhlučně odpojit, nejlépe až do rána, donedávna marně. Až jednou...
Vivi leží ve SVÉ posteli a objímá růžového plyšového plameňáka. Záhadně se usmívá, stejně jako Nanda na vedlejší posteli, která si čte. Je TICHO, žádné zoufalství, křik, rány hlavou, a podobně. Nandou jsem odeslána do kuchyně- uvařit si kafe. Myju zhruba metrák nádobí, upíjím kávu a podvědomě očekávám nějaký přivolávací signál. Nic.
Přichází Nanda: "Zabila jsi ji nebo jenom zfetovala?" ptám se cynicky. "Spí!" oznamuje mi vítězoslavně starší dcerka. "Řekla jsem jí, že když brzy usne a bude pořád pevně držet plameňáka, tak ji vezme k sobě domů, ukáže jí svůj plameňáčí domov, půjčí jí svoje hračky a seznámí ji s kamarády." "A to ti sezobla?" zajímám se trochu zahanbeně. "No jo," zasmála se Nanda," Když jsem jí řekla, že jsem tam už taky párkrát byla...?"
Uznale pokyvuju hlavou a chce se mi tančit.
Ráno Vivinka šťastně vypráví, jak bylo u plameňáků. Hrozně si to užila! A večer tam zase půjde! To jí vřele schvaluju a vyloženě se těším na večer. Vyžehlím, něco napíšu, není vyloučeno, že umyju lednici!
Někteří lidé budou naivní do devadesáti a já k nim patřím. Večer se Vivi dostaví s růžovým plameňákem ke mně do pokoje. Nenuceně hupsne do MÉ postele. Dozvídám se, že tuto noc mě k plameňákovům vezme taky: víc lidí- víc zábavy! Promiň, lednice! Odpusť, prádlo! Usínáme v objetí a já volnou rukou svírám obludné plyšové křídlo. Tou první se držím Vivien. To je naprosto nezbytné pro to, abychom se všichni tři po usnutí sešli!
Vysvětluju to Nandě, která nevěřícně poulí očí na prahu ložnice. "A to jo," zalyká se smíchem," to se pevně držte!"
U snídaně se Vivi šťastně a zasněně uculuje. Po deseti hodinách spánku se taky uculuju. "Jak bylo u plameňáků?" zajímá se Nanda. Včerejší večer si bez vyrušování dočetla knížku a ještě si extrémně dlouze pokecala na Skype s kamarádkou, což bych ji normálně zatrhla, takže taky byla spokojená.
"Nádhera!" září štěstím Vivi. "Hráli jsme si s jeho kamarády na schovku!" "No jo, slyšíš dobře," potvrdila jsem a Nanda se na mě upřeně zadívala. " Máma pořád pikala! Máma pořád pikala!" smála se Vivi. Nanda se zarazila. Ví, protože si mnohokrát ověřila, že vzhledem k mému očnímu hendikepu jsem při schovce odsouzená pikat donekonečna. "To se vám to vyhrávalo, s mámou, to věřím!" vyhrkla popuzeně. " Ale dneska s vámi jedu taky a uvidíte to tóčo!" Jsem nadšená. Jak ty moje holčičky mají fantazii! Jak ta Nanynka je herecky nadaná- člověk by jí to uvěřil!"
Jojo. Do devadesáti, nejmíň. I déle budu naivní, možná, jestli se dožiju...
Večer nás všechny tři zastihl v mé posteli. Držíme se za ruce a za plameňáka. Jestli takhle budu celou noc, tak ztuhnu a ráno budu vypadat jak němý sluha.
Ale co. Hlavně že si to v noci společně užijeme!
