A mně to leze krkem. Co je to za šílený úkaz?! A jak k tomu přijdu já, která tohle periodicky zažívám po celý život?
Můj muž, v jiných situacích mírný jako jehňátko právě narozené, rozvážný a slušný právě řve v předsíni jak tur. Každou chvíli se ozve zaburácení jak ze lví klece.
Honzík totiž tapetuje předsíň. Tapeta je moc hezká a dobře se s ní pracuje. Lepidlo je taky tip-tip. A on sám je šikovný a pracovitý.
Přesto tam řve jako psychouš!
Nesmíme ani na záchod, natož vyjít s fenami stran venčení. Stačí, aby některá ze psic rázněji zavrtěla, a Jan propadá duševnímu nepohodlí, které se projevuje, jak výše popisuji.
Vůbec se nesmíme přiblížit ke dveřím do haly, kam on dohlédne.
Když dělal na chatě koupelnu, odjela jsem do Třeboně na nákup. Byl slyšet až na autobusové zastávce.
Totéž když osazoval kuchyňskou linku novou pracovní deskou.
Pokaždé, když cokoli dělá, ŘVE, a mně se ho chce zabít, opustit, zmlátit, defenestrovat ho, prostě různě.
Ale když je hotovo, muž se něžně a šťastně prochází bytem, přejícně mě líbá, hladí děti i čubky, usmívá se jako dvoumetrový a metrákový cherub, a přijímá vděk a chválu.
Je po bouři. Byt je nepřehlédnutelně zkrášlen, já mám v sobě několik Ibalginů a obklad na čele.
Něco hodně podobného provozoval i můj otec, a já si vždy umiňovala, že něco takového si do života už nikdy a v žádné podobě nepustím.
Přemýšlím, jestli to nakonec nejsem já, kdo může za tyhle šílené nálady mých pracujících? Třeba je nějak irituju, že mě musí vyřvat? Nebo je to náhoda? A nebo jsou všichni samci takhle ujetí?
Napadlo mě, že se zeptám; tak jak?
