Možná, že to nebyl sadista, ale jenom ignorant, nechci být nespravedlivá. I když mě téměř usmrtil, a to smrtí mimořádně trýznivou.
Přijela za mnou na chatu kamarádka. Užily jsme si všech možných radovánek lesních, vodních, dokonce chuťových. Zlatým hřebem měla být vycházka městem, kde Věrka před mnoha a mnoha lety pracovala. Těšily jsme se moc, aniž bychom tušily, jak snadno se zlatý hřeb může změnit v pomyslný hřebík do rakve.
Plán byl jasný: dojet autobusem z naší vsi do Budějovic, poté svěření zavazadla do nádražní úschovny, následně bezpracný a přitom chutný oběd v čínské restauraci o patro níže, a pak hajdy za vzpomínkami do víru města; nějaké to kafe a s místenkou směr Praha (kamarádka), a směr Třeboň (já s dcerkou).
Hned první bod v plánu nevyšel. Těžce se zvrtnul, nebojím se říct. Doslova. Nejprve jsme zjistily, že úschovna byla zrušena na vlakovém nádraží, o pár minut později nás stejně bolestně překvapilo totéž na nádraží autobusovém!
Nevěřícně jsme na sebe civěly, pak na krosnu, vypasenou a tudíž slušně těžkou, a v hlavě se nám honily divoké i smutné představy, kterak s takovou zátěží brázdíme rozpálenou ulici. Nic moc.
Nakonec jsme vyrazily. Krosnu jsme si střídaly na zádech jako zlého starce ze známé orientální pohádky o Sindibádovi a navzájem jsme se přesvědčovaly, že to není tak strašné. Ale bylo. Dnes zkrátka bylo lze na rozpálené Lannově třídě pozorovat silně načuřeného lidského hlemýždě, kterému jeho značkový dům značně přerostl přes ubohou hlavu, a jeho doprovod, který ho podporoval nadávkami a ve víceméně pravidelných intervalech mu rval krosnu se zad se šlechetným úmyslem ulevit svému druhu v utrpení. Oba tito nešťastníci spílali tomu, kdo měl ten debilní nápad zrušit ty úschovny!!! Nadávaly jsme čím dál hlasitěji. Výrůstky na našich páteřích nám hrozily spojit se v jednu neohebnou a nepohyblivou tyč, a bolelo to s každým krokem víc a víc.
Proběhly jsme si pár sekáčů, knihkupectví, vypily kapučíno a obě naráz nahlas řekly DOST!!! Jestli tohle vymyslel sadista, my nebudeme masochistky a na celé milé Budějovice kašleme. Zvysoka! Je nám líto...
Moc bych to chtěla vědět: Jak je tohle možné? To se nenajde ani na jednom z nádraží, mimochodem přeplněných nejrůznějšími obchůdky a prodejními okénky místnůstka, která by umožnila cestujícím projít se městem bez bolesti, vzteku a vyčerpání!
