Stála jsem s autem v krajním proudu z mnoha na světlech pod vysokým kopcem. Skrz palubní sklo na mě upřeně zírala srnka. Dívala se mi přímo do očí a šklebila se jak zvíře.
Já teda křižovatky celkově nemusím, ale tahle byla mimořádně odporná. Vypadala jak pavouk. Tu vymyslel šílenec, bylo mi okamžitě jasné.
Po několika minutách, během kterých jsem konečně opět shromáždila postupně mizející věci jako například brzdu, spojku a dokonce i volant, což běžně dělám, kdykoli v noci sednu do vozu, jsem opatrně rozechvěla vůz vpřed. Nikde jediná značka, upozornění, co bude následovat, nic. Třeba je tam nějaká propast, napadlo mě, a tam všechna auta prostě napadají.
Rozhodla jsem se, že prostě vyjedu ten kopec, a pak se uvidí. A pojedu támhle za tím seriózně vyhlížejícím Passátem. Tem mě odsud vyvede. Hlavně pryč z tohohle místa prokletého!
Na vrcholu kopce se všechny pruhy slily v jeden. Vzhledem k tomu, že všechna ostatní auta náhle zmizela, jako by se vypařila, byla jsem jediná, koho to zarazilo.
Na jednu stranu stoprocentně odpadl zip. To bylo dobré. Někdo by si třeba i liboval. Ale já si všimla, že proti mně jede obrovský kamion. A vedle něj kombajn! Můj starý známý ze zlých snů, když jsem dělala autoškolu!+
Na poslední chvíli jsem doslova skočila i s vozem na jakési pole, které tu před vteřinou nebylo, ale teď se táhlo podél silnice a nabídlo mi spásu. Nejdřív jsem myslela, že bych mohla jet prostě a jednoduše tím polem, v klidu a bezpečí, ale pak jsem si všimla, že proti mně jede takový ten obří stroj—vazač obilí, nebo co to je, přesně ten, co s cvakáním hodil vlka z „Jen počkej, zajíci“, a dobrovolně jsem zaparkovala v příkopu.
Na zadním sedadle mého vozu se najednou zjevil nějaký chlap. Měl divnou uniformu. Dlouhý chlupatý kabát a k němu rovněž divoce chlupatou beranici, a šklebil se. „Pohraniční stráž,“ představil se. „Víte, jakého dopravního přestupku jste se dopustila?“ zeptal se a mával očkovacím průkazem mého psa, který jsem mu podala místo řidičáku. „Hmm, tady se píše, že jste dobrman. Ťapka, hmm, Ťapka!“ četl důstojně, ale pak ukázal ven z okýnka. „A víte, co nám říká tahle značka?“ ukázal výhrůžně. Náhle mě zalilo strašlivé vedro. Přechod? Infarkt? Tíha na prsou mi nedovolila ani pootočit hlavou.
Muž se ke mně naklonil a vyplazeným jazykem mi horce olízl tvář., a současně mi pootočil hlavu, abych uviděla podivuhodnou značku: vypadala jako obrovské lízátko. Fialovo- modro- žluto- zelená značka s červenou květinkou uprostřed mi fakt nic neříkala.
„Tu značku jsem nikdy neviděla,“ přiznala jsem poctivě.
Najednou se vedle mě seděl můj muž. Měl na klíně tu srnu, co mě prve hypnotizovala. Trochu posměšně žvýkala stéblo. „Tuhletu značku já teda vídám každou chvíli,“ pravil slizce jako ten největší bonzák, a chlap v chlupaté beranici mi ještě jednou olízl obličej.
„To máš za to, žes mě nechtěla odvézt na pivo!“ vysvětlil mi muž, a pak se rozesmál…
Ležela jsem na posteli, za oknem tma, na nočním stolku rozečtený román o životě v pohraničí, na sobě Ťapku, která mě ustaraně olizovala.
„Proč nadáváš tomu ubohému černohnědému zvířeti?“ smál se Honza a tahal ze mě hřející těžkou fenu. „Nejdřív ji voláš, pak ji odháníš…“
Ťapka si přesedla na svůj pelech; žádný přechod, žádný infarkt! Hurá“
Ale jistého odborníka vyhledám, umínila jsem si, než jsem zase usnula…
