Někdy se na ulici docela bojím. Zvlášť když nemohu utéct, i když bych chtěla...Jak já k tomu přijdu?
Jestli se mi ulevilo, že můj syn dospěl, a tedy už neříká na veřejnosti, zvláště pak v MHD, svoje naprosto šílené hlášky, tak moje děti v práci mi toto bohatě vynahrazují. Vycházky s mojí třídou se někdy nápadně podobají chůzi na velmi tenkém ledě. Mluví, hodně, a jich je taky hodně.
Ne že bych neměla svůj grif! Prevence- důkladné proškolení před odchodem- je nezbytná, ale i během akce je nutno být ve střehu a pracovat neúnavně a pilně. Vybrané jedince si pak držím co nejblíž, abych případné nevhodné výlevy stihla včas umlčet - buď verbálně, rozuměj syčením, výkřikem a tak, nebo rovnou manuálně, tj. připlácnutím ruky k malé nevinné pusince. Většinou to stihnu dřív, než mě stihnou zkompromitovat, ale někdy taky ne. Zážitků tohoto druhu mám nepřeberně, ne že bych se neobešla...
Dneska jsme měli krásný výlet s předškoláky. JENOM s předškoláky! Bystrými, vychovanými, vypočitatelnými. Tedy jsem si myslela. Mám jistotu, že tříletý Amír nebude vykřikovat "Alláh!" A stejně starý Marcel, který se vrátil od moře, kde byl mimo jiné se starším bratrancem, nebude křičet" Hoffno! Zase ňáká kujva! Zabijeme kujvu!" A to je jistě potěšující.
Výlet byl vlastně dlouhá vycházka na Vyšehrad. Kam byste vy šli hned zkraje, kdybyste byli takovými konzumenty všech pohádek Boženy Němcové? Samozřejmě na hřbitov, zapálit svíčku právě paní Boženě! Byla jsem dojatá téměř k slzám. Děti se zastavily před bránou, a - zraky upřené na Pannu Marii s Ježíškem- začaly zpívat "Narodil se Kristus Pán"! Asociace neuvěřitelná a neodolatelná. Zpívaly neobyčejně procítěně a vypadaly přitom tak nějak...nadpozemsky? Skoro blouznivě. Skoro jsem se jich bála, a řekla bych, že turisti, vycházející z hřbitova, taky. Jestli mysleli, že tam žebráme nebo nábožensky blouzníme, těžko říct; každopádně to bylo velmi výmluvné.
Naštěstí se dětičky vzápětí téměř servaly o to, kdo z nich zapálí a položí svíčky na hrob, takže jsem je zase poznala a uklidnila se. Svíčky jsem vzala jenom dvě, a to bylo, jak jsem (pozdě) pochopila, žalostně málo...
Po zevrubném ohledání všech možných pamětihodností, dováděním na hřišti a obřích zmrzlinových pohárech packaly zpět na metro jak flamendři. Tento příměr mě nenapadl náhodou. Jenom mumlaly, občas zaznělo nějaké heslo jako Bivoj, Šemík, a tak. Ke konci zatoužily zpívat. Byly jsme s kolegyní celé rozněžnělé: ty naše šikulky, jak krásně zpívají! Okolo Frýdku, miláčkové! Škoda, že s sebou nemáme bubínek a Orffovy instrumenty! To by byl požitek! Máme krásné povolání!
Teprve po chvíli jsme se zaposlouchaly bystřeji a ustrnuly jsme. Vojenský říz písničky probudil bojovného ducha v Michailovi, chlapci s vesměs nevšedními nápady, vůdčími schopnostmi a hlavně s politikou žijícími rodiči.
"Ze-mán je nu- lá, ra-ta-ta, Ze-mán z hra- důu, ra-ta-ta! My mu-sí-me bó-jovat, my mu-sí-me bó-jovat,...... Do bojé!"
