Každé dítě by mělo mít blízkou dospělou osobu, se kterou může svobodně rozebírat svoje myšlenky, pocity, zážitky a poznatky ze života. Neměl by to být rodič, ale někdo jiný z rodiny, popřípadě z přátel rodiny. Já jsem měla tetu.
Teta Máňa vždy požívala mé velké a vřelé náklonnosti. Nejenom mé, ale i ostatních sourozenců a jejich potomků, včetně mého syna. Můj vztah k ní však byl natolik ojedinělý, že jsem ji nenazývala jen tak prostě a jednoduše tetou, takových "tet" po světě běhá, ale vymyslela jsem pro ni něžný název "Týta".
Je sestrou mojí maminky a dvojče svého bratra- volejbalisty, o kterém jsem již psala. Na rozdíl od mojí pečlivé a úzkostlivé matky byla, alespoň v mých očích, tak trochu bohémka, a to v nejlepším smyslu slova. Byla průvodkyní turistů, knihovnice, sekretářka, pokladní a uvaděčka v "Činoheráku" , také si vyzkoušela práci průvodčí v tramvaji, a mnohé jiné. Její životní rozhled byl jedinečný!
Dlouhé nazrzlé vlasy (moje alibi- jsme jen my dvě v rodě černovlasých), vždycky šmrncovně oblečená, ať už měla džíny, nebo některý z oblíbených kostýmů, ale nikdy nic okázalého. Dáma. Ač vášnivá kuřačka, v životě by si nezapálila na veřejnosti, stejně jako by na veřejnosti nejedla. Ani žvýkačku, zmrzlinu nebo chlebíček z papíru, což například mně nikdy nevadilo. Ale podle tety to dělají pouze "spodiny" a cuchty. Mojí tehdy dvouleté dcerce nalila čaj do starožitného šálku. Na moje protesty a obavy nereagovala. "My s Natálií nejsme žádné cuchty, abychom nemohly pít z Míšně jako dámy!" pravila vznešeně Týta a Nanda důrazně přitakala: "Né kukty ňáký!"
Když jsme byli malí, nosila nám žvýkačky z Tuzexu. Měli jsme od mámy přísně zakázáno si o ně říkat, neb přece nejsem nevychované chtindy, že. Jenže my jsme zřejmě chtindy byli, protože ty žvejky byly jednak ňamózní, jednak nebyly běžně k dostání a hlavně byly pěkně uspořádané v takové plastové kazetce: dvě dlouhé ploché, pět kuliček a pět štangliček. Prostě jsme je chtěli. S tetou jsme se tedy dorozumívali šifrovaně: "Ťýto, ŽV!" A teta kývala a mrkala, jako že chápe a skutečně nám při příští návštěvě dodala ony žádané voňavé gumy.
Když jsem povyrostla, už to nebyly žvýkačky, ale prima hadýrky od cizokrajných známých. Džíny! Řasenky světových značek, které u nás nebyly k dostání! Dřeváky! Ty frčely a já měla nejhezčí- bílé, kožené! A spousty knížek! Pak mi radila ohledně výběru povolání. Sama toužila po studiu čisté filozofie a pokoušela se tuto touhu přenést na mne, kterou toto ovšem vůbec nelákala, což nedokázala pochopit; její znalosti v tomto pro ni vzrušujícím oboru získané samostudiem byly velkolepé. Pedagogika a moje studium jí přišlo jako těžká mesaliance. Když jsem měla jít na zkoušku z Dějin výtvarného umění, Týta donesla asi pět, šest bichlí těch nejlepších autorů, z toho jednu A3: "To si projeď a budeš v obraze!" pravila. Její víra v mé schopnosti byla bezbřehá, jistě i to sehrálo svou roli, že jsem během týdne prolistovala a "projela" skoro vše doporučené, natlačila to do hlavy, na což jsem použila i noci, i odešla jsem na zkoušku a udělala ji. (Pak jsem spala tři dny v kuse.)
Týty rady do života, zejména ohledně mužů, byly rovněž nezapomenutelné. Přiznám se, že jsem oproti ní byla poněkud méně odvážná, ale fakt, že by mi schválila i to, co bych vlastní mámě v životě ani nenaznačila, byl pro mne motivující a osvěžující. Sama byla dvakrát provdaná. Poprvé za váženého vědce, astronoma, skvělého chlapa, ale poněkud suchara, kterého jsem měla moc ráda. Podruhé opět za zajímavého muže, herce, který byl velice jemný, citlivý a decentní pán, ale zhusta hrával vrahy, padouchy a různě trhlé lidi. Jako holka jsem shlédla film "Děvče od vody", kde bravurně hraje odporného vraha, dost to mnou otřáslo, a nebyla jsem ochotná se s ním vídat. Odmítala jsem i pochůzky do tetina bytu, protože "co kdyby tam byl" ?! "No Týto, jak jsi si ho mohla vzít?" Tahle hláška mě pronásledovala hodně dlouho. Když přijeli s Týtou k nám na chatu, maximálně jsem ho pozdravila a držela se od něj dál. Až jako dospělá jsem se mu s tím svým strachem svěřila a on z toho měl legraci.
Týta se v protikladu se svým "světáctvím" obětavě a nezištně starala o všechny své staré a potřebné příbuzné a známé. Mému atypickému synovi se od malička věnovala s neobyčejným porozuměním a láskou, která byla a je nezměrná a oboustranná. Neznám nikoho takového a i pro to ji mám ve veliké úctě. Už dávno překročila osmdesátku a věk si vybral krutou daň. Spravedlnost se v tomto případě hodně sekla.
Ale pro mě a mého syna to prostě už navždy bude naše Týta.
