Táta zatoužil po chatě. Nejprve tedy zatoužil jeho bratranec, který si to kouzelné místo našel: na břehu rybníka, obklopeného hlubokými borovicovými lesy. Táta, který se vyučil mimo mnohé jiné i zedníkem, strýci pomáhal stavět.
Strýc, takto architekt, mu na oplátku nakreslil plány. Že se otci tyto plány nakonec moc nelíbily, takže je zahodil a stavěl chatu podle sebe, je věc jiná, byla to stejně vzájemná výpomoc. V té době byly na rybníku i s naší asi tři chaty, dalších asi pět se stavělo s malým zpožděním, tudíž skoro paralelně. Bylo to bohem i lidmi zapomenuté nádherné místo. Nebyla tam ani cesta.
Táta si vozil materiál z Třeboně do vsi, vzdálené odsud asi dva kilometry, do spřáteleného statku, a následně vše převážel na lodi přes rybník až na místo. Měl na to spousty zajímavých vzpomínek, jen tak namátkou tu, jak převážel na staré dřevěné žebrové kanoi starý sporák a musel plavat za lodí, neb už samotná kamna měla takový ponor, že byl zázrak, že se loď nepotopila.
Z pily stejným způsobem dopravil trámy a krajinky, z okolního lesa měl kulatiny. Opravdové cihly zřejmě nebyly v té době v možnostech rodiny, ale to otci vůbec nevadilo- vždyť všude kolem byly nevyčerpatelné zásoby červené hlíny matlavky! Stloukl několik forem, vytěžil nedaleký kopec, a na pláži vznikla velkovýroba valků. Že na to moje maminka- hlavní plácačka hlíny do forem- vzpomínala celý život, mě vůbec neudivuje. O obrovské pláži sušících se cihel mluvila jako o dalším šíleném aktu otce, ale i s hrdostí, a sice ve smyslu, že je nesmrtelná. Před týdnem jsem byla ve vsi v hospodě, a nějaký stařeček mě oslovil rodným jménem a zavzpomínal na naši manufakturu! Po šedesáti letech! Muselo to být tehdy něco...
Chata vlastně zahájila svou životní cestu jako zemljanka! Úplně na začátku otec vykopal jámu (dnes je to sklep pod chatou), a nad ní začal stavět dřevěnou konstrukci. Pomáhal mu v tom jeho věrný přítel ještě ze školy pan Havel, námi velmi ctěná, protože laskavá osoba. Pan Havel byl ale nejenom laskavý, ale také hodně vysoký, myslím, že mu do dvou metrů výšky moc nechybělo. Při stavbě zemljanky, ale především při pobytu v ní zjistil, že nejenom se tam stěží vejde, ale navíc má klaustrofobii! Byl už pokročilý podzim, táta i jeho věrný pomocník se zachumlali do spacáků, a chystali se přenocovat. Můj otec, s bídou metr sedmdesát vysoký a štíhlý se cítil ve spacáku jak šunka v aspiku, naprosto přirozeně a pohodlně, pan Havel už zřejmě tolik ne, protože si mumlal něco o hrobu, do kterého víceméně dobrovolně vlezl. V noci otce probudily zoufalé výkřiky: "Pusťte mě! Nechte mě!" Otec to komentoval slovy:" Myslel jsem, že bude na fleku po mně! Havel šílel! Mlel sebou a řval hrůzou! Prý se mu zdálo, že ho svírá nějaký silný člověk (těsný spacák) a chce ho udusit!"
Musela to být hezká doba. V té době byli všichni moji sourozenci už na světě, já zase prd, jako vždycky, takže vše znám jenom z vyprávění. Sousedi si navzájem pomáhali a společně se i bavili. Třeba skákali na dlouhém laně, přivázaném na silnou větev borovice, s rozběhem do rybníka. Nebo soutěžili v hodu velkým a dokonale kulatým kamenem, který nazvali podle jména rybníku. Když došly peníze, skočilo se s kbelíkem na borůvky a pak do výkupu. Jednoduchý, ale dokonalý život: na lodi pro mléko, vejce a sádlo a med do vsi, stejně tak pro pitnou vodu. Borůvkové koláče. lívance a knedlíky, houby na sto způsobů, brambory na loupačku a buřty na prutu z olše, posolená syrovinka na rozpáleném kameni. Večerní projížďky na lodi, tudíž drbárna uprostřed rybníka, noční koupání bez plavek. Ráj.
Tak to vypadalo ještě i za mne. V okolí se stavěly další a další chaty a nás nemrzelo, že se to tu pomalu zalidňuje. Bavily nás hromady písku u rozestavěných chat, lezli jsme do otevřených verand a nacházeli nové kamarády na hraní. Poznaly jsme po hlase pily, kdo ze sousedů právě řeže dříví. Po písčité cestě, která vznikla kolem rybníka, projelo jen několik málo aut za celé léto, takže pro děti naprosto bezpečné místo. Kolem nás chodilo nebo jezdilo jen pár lidí z okolí, naši přátelé, kteří se vždy zastavili na kus řeči. Ženské v modrých trenýrkách, jarmilkách na gumičku nebo teniskách, žabkách a v barevné podprsence, když bylo teplo, v holínkách a teplákách, když bylo chladno a hlavně do lesa. Z dnešního pohledu děsivá móda, tehdy nikoho ani nenapadlo se nad tím pozastavovat. Ani dnes mě to nenapadá, vlastně.
Teď tu přes léto žiju já se svou rodinou. Hodně se to tu změnilo, spousty věcí k horšímu. Zavedení elektřiny přineslo pohodlí, ale také řev sekaček, pil, a podobně, například. Je tu mnohem více aut a ještě více lidí. Povodeň v roce 2002 způsobila škody nejenom na majetku. U nás to nebylo tak strašné, neboť naše chata stojí na vršku, velká část chat ale byla zatopená až do prvního patra, nebo po střechu, jednalo-li se o přízemní stavbu. Původní majitelé, dnes již staří lidé bez potřebných sil k obnově svých chat, dlouho stojících ve vodě, chaty prodali. V některých místech se chataři zcela vyměnili; ti noví neví, že přišli do ráje a chovají se podle toho. Nejhorší ale je, že některé chaty jsou pronajímány. Místo milujících původních majitelů jen chladný kšeft a dočasní nájemníci, kteří ctí zásadu "po mně potopa".
Původní majitelé odešli, nebo zemřeli. Někde ale zůstali potomci, kteří se snaží žít tu podobně, jako naši předkové. Není daleko doba, kdy já a moji vrstevníci budeme tou nejstarší generací. Jestlipak naše chata zůstane navždy naší láskou? Jestlipak k ní moje děti cítí (a vždy budou cítit) totéž, co já? Moc bych si přála, aby tomu tak bylo a ten klid a krása tohoto místa obohatila jejich životy (a jejich dětí), stejně jako ten můj.
