Oba prarodiče si pamatuju jen málo. Děda zemřel, když mi byly asi čtyři, babička v mých deseti, ale od dědovy smrti polehávala a nijak jsem si ji neužila. Vlastně si ji pamatuju jako stařenku, mávající nám z okna. Jaká škoda!
Zdědila jsem po ní zelené oči, parádní dlouhé nohy do X a určitou výřečnost, přesněji řečeno držkatost. Mimo to ještě rozdavačnost a velkorysost. Když pekla buchty, nechávala dveře jejich přízemního bytu otevřené dokořán, aby nepřehlédla mimojdoucí sousedy. Jako by nestačila ta vůně, linoucí se celým Karlovem včetně tzv. Ticháku! Babička vřele nabízela a pobízela: "Vemte si buchtu, pane Kindl! Na, Béďo, jsou povidlový a moc dobrý!" Sousedi nešetřili chválou a babička měla radost. Však na ně zadělávala pomalu v neckách!
Děda byl uzavřenější. Svoje děti miloval. Byl neobyčejně výtvarně nadaný, ale na kýžené studium v jeho početné rodině nebylo pomyšlení. Sám ředitel měšťanky prý přišel dědova otce přemluvit, aby dal kluka studovat, ale nic z toho nebylo, musel na řemeslo. Děda o tom mluvil s určitou hořkostí, a maloval alespoň pro radost, a vůbec ne špatně. Máma často vzpomínala, jak jim, dětem, kreslil. Hodil na zem obrovský arch balicího papíru, a už přijímal "zakázky". Koně? Samozřejmě. A za malou chvíli tu byl koník, jen zařehtat. Maminka přinesla Poupata: Miluška usíná. "Tati, namaluj nám Milušku!" A děda v pokleku maloval. "Tak je to Miluška- není to Miluška?" laškoval. "Je to Miluška, je!" volaly děti nadšeně a děda byl v sedmém nebi. Výtvarné nadání mám tedy asi po něm, ale ani já jsem je nijak zvlášť nerozvíjela. To spíš to hudební- oba máme absolutní sluch. Také rád četl, to ale i babička, to mám po obou, ale děda dodal do mé genetické výbavy gen "obrovství", nebo jak to nazvat. Jeden z jeho synů měl metr devadesát, další dva přes dva metry, jeho dcera pak metr osmdesát, jediná máma měla běžnou ženskou výšku. Díky, dědečku, v tanečních jsem si to fakt užila: moji tanečníci mi většinou hleděli zblízka do výstřihu!
Děda se prý rád dobře oblékal a velmi o sebe dbal. Než vyšel na ulici, byl to obřad. Musel být oholený, boty nablýskané, na šatech ani vlásek. Babička prý často tuto jeho vlastnost jedovatě komentovala: "Kdyby vypukl požár, náš táta nejdřív obtáhne břitvu, oholí se, pak si namasíruje francovkou hlavu,...a ani si nevšimne, že už sám hoří!" Sama byla známá svou bleskovou připraveností řešit, cokoli se k řešení nabídlo, bez ohledu na roční či denní dobu, a zcela bez rozpaků k vlastní upravenosti. Přehodila ležérně před sebe pléd, popřípadě šátek, a už fungovala. Tady se musím přihlásit spíš k babičce. Běžně v noci venčím psici v noční košili, když je nějaká krize, a pokaždé ke konci prázdnin na chatě zmateně hledávám podprsenku, kterou jsem před dvěma měsíci ihned po příjezdu někam pohodila. "Pohodlí nade vše"- moje a babiččino heslo!
Myslím, že bychom si s mými prarodiči velmi rozuměli. Z nějakého důvodu nám nebylo přáno, Jako nejmladší ze sourozenců jsem si jich už neužila, a hodně závidím mým sestrám a bratrovi jejich vzpomínky na společně strávené chvíle. Škoda.
