Myslím, že není důležitějšího předmětu v našem životě než postel. Možná si někdo řekne, že psát o věcech, které se točí právě kolem postele, je příliš intimní či dokonce pikantní, ale já si naopak myslím, že to patří k životu, dokonce nezbytně...
Já příkladně preferuju dvoulůžko. Přiznám se dokonce, že z jednolůžka padám, nevyspím se ani zdaleka tak kvalitně, jako na dvoulůžku. Moje nejstarší vzpomínky na takovou velkou postel spadají do útlého dětství. Pokaždé, když jsem byla nemocná, nastěhovala si mě maminka do manželské postele, táta byl „odsunut“ do dětského pokoje. Chtěla mě mít po ruce a pod kontrolou, kdyby něco, ale pro mě to byl i pocit bezpečí, který mi stonání ulehčoval. Stačilo si vzdychnout, a už tu byla starostlivá a něžná péče, mámino pohlazení snad i snižovalo trýznivou horečku, alespoň mně to tak připadalo.. Když mi bylo lépe, udělala jsem si z polštářů „auto“, ve kterém jsem si četla a hrála. A zase to byl takový hezký a útulný pocit. A když už bylo dobře, skvěle se na dvouposteli skákalo jako na trampolíně a všelijak blblo se sourozenci.
Když jsem se nastěhovala do svého prvního bytu, první věcí, kterou jsem pořídíla, byla obří postel. Snad abych umocnla ten skvělý pocit z prostoru jenom pro mě, začala jsem spát „po úhlopříčce“, roztažená jako mořská hvězdice. Tento způsob jsem si podržela podnes - „po úhlopříčce“ líhám bez ohledu na to, kolik lidí se na posteli (tj. posléze pode mnou) nachází.
Moji kolegové z kapely by mohli vyprávět...To jsme jednou hráli na svatbě a byli jsme ubytováni v jednom pokoji na dvou obřích letištích. Prostorově to celkem odpovídalo, ovšem pouze do okamžiku, kdy jsem se v polospánku naaranžovala do mé oblíbené pozice hvězdice , natažené po úhlopříčce, a nešlo mnou pohnout. Zabít mě nemohli, neb jsem byla jediná houslistka, ale vyčítají mi to dodnes...
I já jsem si vždy v případě nemoci nastěhovala syna k sobě do postele, přičemž jsem zázračně ležela pouze na své půlce, nyní totéž provozuju s dcerkou. Přináší to všechny shora popisované výhody a slasti, v tomto případě i mírnou komplikaci: malá se tak namlsala, že se odmítá z mé velké postele pohnout! Víte, jak dlouho už jsem nebyla za hvězdici?!
Ale to jen potvrzuje to, co už jsem napsala: POSTEL JEDINĚ VELKOU!
