Dokážete si koupit oblečení a boty bez vyzkoušení? Přiznám se, že já moc ne. Ani na sebe, ani na děti. Než jsem pořídila dceři sněhule, dost jsem se vydováděla. Pošta mezi mnou a obchodem se mohla strhnout, což jí jistě nevadilo.
Mně tedy naopak dost. Než jsme se trefili do velikosti a celkové spokojenosti, dost jsem zchudla. Zboží se totiž nakonec dost prodražilo. Troufám si říct, že Pošta musí být pěkně v balíku!
Já si potřebuju všechno ohmatat a vyzkoušet. Boty očmuchat. Prostě potřebuju normální kamenný kšeft!
Zaradovala jsem se, že se v mé oblíbené galanterii svítí. Moje mimoňství mi brání nějak výrazněji sledovat neustále se měnící, zhusta nelogická opatření, příkazy i zákazy. Jak se tam svítí, jdu! Tady mi to, na rozdíl od jiného obchodu, kde se tehdy také SVÍTILO, ale jenom kvůli úklidu, prošlo.
Potřebovala jsem nějakou pěknou širokou barevnou gumu, kterou bych pomocí nějaké přezky povýšila na pásek. Gumy byly, ale se zvířátky, kytičkami a pohádkovými postavičkami. Nu což. Ty džíny mám stejně hlavně do práce, děti to ocení, a mě pejsci na břiše nijak nerozhodí. Hlavně že mi nespadnou kalhoty a nic mě nebude tlačit!
U kasy mě zaujaly ponožky. Hebké, bavlněné, vkusné. Toužebně jsem je mnula. "Máte je v devětatřicítce?" zeptala jsem se chtivě, a po přikývnutí jsem vyjmenovala barvy, ve kterých si je přeju. Prodavačka se na mě upřeně zadívala. "A máte je pro dítě?" zeptala se poněkud sugestivně. "Pro dítě?" podivila jsem se. "Ano, určitě je máte pro dítě, dneska mají děti tlápy!" Pak už ztratila trpělivost a rychle dodala: "Kdyby to nebylo pro dítě, nemohla bych vám se prodat!"
Zhluboka jsem vydechla. "Mám je pro dítě," potvrdila jsem rezignovaně. Měla jsem divný pocit.
Zahojím se kotletou na přírodno, rozhodla jsem se. Je to rychlé, je to chutné, brambory mám doma, takže dnes už nikam nemusím. Prima večeře- budu rodinou pochválena!
Před masnou stála fronta. Trpělivě a pěkně nahusto, chodník byl úzký. Uvnitř se pohybovali tři zákazníci, věrni příkazu cedule na dveřích. Když některý vyšel a prodral se skrz frontu na vzduch, fronta se nadšeně zavlnila blížící se příležitostí vniknout. Nevím, jestli se spíš nakazím s rouší uvnitř, kde si rychle vyberu a vypadnu, nebo v té frontě na mraze, kde každou chvíli někdo stáhne ochranu a frká.
Taky nevím, jestli se spíš lidé nakazí v kadeřnictví, samozřejmě při zachování všech hygienických opatření, nebo když si pozvou kadeřnici domů. Kadeřnici plus možná pár dalších známých, aby se to vyplatilo. Všichni se známe a nic nemáme, nic nám není. Při první vlně jsem zaznamenávala odrosty a culíky "Z nouze ctnost" mnoha dam. Teď mají všechny dokonalé účesy. Můžu si koupit kytku, ale ne podprsenku. V MHD si nesednu hned vedle dalšího pasažéra, ale musím si nad něj či vedle něj stoupnout, neb je narváno. Družina má výrazně zkrácený provoz, takže rodiče se musí složitě uvolňovat z práce nebo si zjednat někoho, kdo jim dítě vyzvedne a ohlídá do doby, než se vrátí z práce.
Dokážu se pro dobrou věc upozadit až do extrému. A ochrana před covidem je opravdu nanejvýš na místě. Ale nešlo by do toho vnést trochu logiky? Protože jinak je to fraška a lidé na svoje švejkoviny dojedou...
