Mám ji, holku moji, ale dostanu koronavirus. Teda korónu, přesně řečeno. Tutově. Ten pán mi to řekl.
Už několik dní lze spatřit naši domorodou Billu, kterak poněkud zmateně čelí nájezdům shánčlivých občanů.
Nepatřím mezi ně hned z několika důvodů.
- I kdybych náhodou měla takové úspory, že bych mohla do zásoby natahat několik vozíků potravy, stejně bych ji následně neměla kde uskladnit. Mám jenom decentní spížku, a takový pošuk, abych žila s hromadami jídla v pokojích a odháněla moly, fakt nejsem.
- Nenávidím stádnost a hysterčení všeho druhu, a tohle je oboje dohromady.
- Nesnáším příkazy, v tomto případě mi nebude žádný pocachtaný neviditelný chrobák diktovat, abych přestupovala svůj stín.
Takže mám jídlo tak na dva tři dny, což mám vždycky, kdyby něco. Teď jsem usoudila, že mi došla rýže a polohrubá mouka, která by se mi šikla na palačinky, neb nedělá cucky
I natáhly jsme s dcerkou šátky přes obličej a vyrazily směr Billa.
Billa byla totálně vyrabovaná. Přesto jsme objevily pár věcí, které jsme zrovna chtěly. Regály s moukami, rýží a těstovinami byly průhledné.
V uličce stál muž s vrchovatým vozem výše jmenovaného. Nezblázním se, palačinky udělám i z hladké mouky, co mám doma, cucky rozmetám.
Na nejvyšším regále ležela krabička s rýží. Osm sáčků, to budeme s Nandou zobat měsíc.
Natáhla jsem se jak pohádkový Dlouhý, a vyhodila ruku vzhůru. V této pozici bych se svou výškou mohla leštit na stropě zářivky, hmátnout si nahoru pro rýži byla hračka.
„Saxana,“ podotkla uznale dcerka.
Muž, odhadem tak metr sedmdesát, když si stoupl na špičky, byl z právě mnou předvedeného výkonu mrtvičnatý.
„Tuhle jsem chtěl taky, ta je moje!“ Ukázal na svou horu Říp ve vozíku a zamračil se.
„A proč jste si ji nevzal?“ podivila jsem se okázale. Div si neodplivnul. „Protože tu nebyl nikdo z personálu, aby mi to sundal!“
Jenom jsem pokrčila rameny. Už ve frontě ke kase jsem zaznamenala, jak nadává doplňovači zboží, že nebyl poblíž rýžového regálu. „Tahle mi to vzala!“ zvolal zoufale. Mrkli jsme s klukem na sebe a současně propukli v bláznivý smích. Naše duše, týrané davy lidí a jejich šílenstvím, se potřebovaly osvobodit. Chrčeli jsme do svých roušek, já nohy křížem, dokud jsem nezaplatila. Zastavit to nešlo, utéct jsme taky nemohli , ani jeden.
Neutišilo nás ani srdečné provolání onoho muže: „Já vás proklínám, šmejdi! Ať chcípnete na tu koronu!“
