Letní povídka pro Víkend MF Dnes .............................. „Renáto!“ vykřikl varovně, zatímco jí přidržoval ruku, kterou ho chtěla uhodit. Ukázkově sebou praštila o zem, až to zadunělo. Křičela, ne, řvala jak raněné zvíře a bezhlavě kopala kolem sebe. Už to s ním ani nehnulo, na to se tato scéna opakovala příliš často, zato děti se mu vyděšeně schoulily do náruče.
„Ty hajzle!“ řvala, pak už jenom sípala, zatímco odváděl děti do kuchyně. Postavil před ně hrnky s teplým kakaem. „Vypijte si to, já hned přijdu!“ Žena vedle v pokoji už si sedala, ale když ho spatřila, zase si prudce lehla. „Nesahej na mě, ty svině! Ty hajzle mizernej! Ty nulo!“ Uhnul se manželčině noze, kterou se ho snažila zasáhnout, když v tom zaslechl pláč. Vrátil se do kuchyně a pečlivě za sebou zavřel dveře. Kluci se kakaa ani nedotkli. „Pojďte, kluci, dáme si něco dobrého někde po cestě,“ vzal je kolem ramen a vystrkal je z domu.
„Co se zase stalo mamince?“ zašeptal starší syn. „Mamince není dobře, než se vrátíme, tak si odpočine, víš,“ vykládal konejšivě. „A proč Ti tak nadávala?“ nedal se chlapec. Povzdychl si. Protože to je hysterka! Protože jsem jí řekl, že se chci dát rozvést! Chtělo se mu zařvat, jako řve jeho žena. Taky už měl všeho plné zuby. Jenže to před deseti- a dvanáctiletým klukem udělat nemůže. Radši to vzal na sebe. Zase. Jako vždy. Co si ty děti o něm musí myslet... „No, víš, zavadil jsem mamince nerad o bříško, a tu jizvu, co ji tam má, a ono ji to zabolelo.“ Ale to jsi udělal nerad, viď, “ konstatoval mladší chlapec. „Tak jsi jí měl říct promiň, a bylo by to,“ rozumoval syn. „Přesně tak jsem to udělal,“ pronesl vážně. „ A až se vrátíme, maminka už bude klidná, a ...“ „A už nebude tak řvát. A říkat, že skočí z mostu!“ přerušil ho vykuleně kluk. Přes most chodili s bratrem do Skauta, a byla to šílená hloubka!
„Nebude!“ potvrdil otec. Nejradši by šel na most sám. Žena takto „skákala z mostu“, trávila se, a podobné chuťovku pomalu obden, a pokaždé před dětmi. „Aby děti viděly, jaká seš svině! Že jsem smrtelně nemocná a tatínek místo aby mě držel za ruku, objímal a říkal, jak mě miluje, tak se kurví!“ Smrtelně nemocná...
.....................................................................................................................................................
„Mám rakovinu, oznámila mu před půl rokem. „Doktorům se nechce ani mě otvírat. Prý to nejde. A stejně by to nemělo žádnou cenu.“ Znovu si připomněl tu hrůzu, která ho tehdy doslova zahltila. Objal tehdy manželku, sám přitom plakal. Krátce před tím uvažoval, že od ženy odejde – její žárlivost, hysterické scény a neustálé hádky ho doslova ničily, ale teď měl v sobě jenom úzkost a bezmoc, a spoustu něhy pro matku svých dětí i pro ženu, kterou měl i přes to všechno rád. Nejvíc ale myslel na děti. Sám svoji matku miloval a nedovedl si představit, že by ji ztratil, ani teď, pomalu ve čtyřiceti! Natož v dětství! Před dětmi a ženou se držel, ale před svými rodiči a sestrou se doslova hroutil.
„Přece ji jen tak nemůžou odepsat! Proč jí nenechají ani tu naději?“ opakoval zoufale, a sestra mu přizvukovala. „Dojdi tam s ní, Pavle, a pořádně to proberte s doktorama,“ nabádala ho pořád dokola, a nakonec připojila: „ Kdyby cokoli, kdykoli, jsem tu pro vás. Vyřiď to Renátě. Psala jsem jí mail, ale odpověděla mi, ať se vám nepletu do života. Ale to je fuk...“
Nepřekvapilo ho to. Renáta Evu, jeho sestru, nesnášela. „Já jí to vyřídím, dík, ségra.“ Jistý si tím ale nebyl. Tak jako se on „kurvil“ s každou ženou, která se mihla v jeho okolí- s pošťačkou, na kterou se usmál, s pokladní, se kterou se zasmáli nedorozumění, s bývalou spolužačkou, která mu napsala z dovolené, Evě zase vždycky všechno vycházelo, nezaslouženě. Byla krásná, štíhlá, úspěšná v práci i v osobním životě. Nezaslouženě, samozřejmě. A to bylo tak nespravedlivé, že Renáta neměla chuť se s ní zahazovat. Ona se vlastně nezahazovala s nikým. Nevycházela s rodiči, nevycházela se sousedy, za celý společný život nepoznal jednu jedinou kamarádku.... Musela se cítit dost osaměle, napadlo ho s lítostí.
Večer to znovu zkusil. „Renčo, objednej nás k tomu doktorovi. Nebo myslíš, že nás vezme jen tak, rovnou?“ Žena dělala, jako by nic neřekl, tak zvýšil hlas. „Slyšíš mě? Zavolej tam! Hned zítra ráno! Slibuješ?“ naléhal už mírnějším hlasem. Když se rozvzlykala, přisedl k ní na pohovku a objal ji. Zatímco jí šeptal do vlasů rádoby uklidňující slůvka, uzrávalo v něm pevné rozhodnutí: do špitálu zajde. A když nebude Renáta chtít, tak tam půjde sám. Přece nemůže nic nedělat. To by se mohl taky zbláznit. Jak byl ještě nedávno pevně rozhodnutý k rozvodu, teď myslel jenom na to, jak jí pomoci. Ať je, jaká je, teď ji neopustí. Je její muž.
V čekárně gynekologické ordinace byl samotný. Na dveřích tabulka se jménem gynekologa, ke kterému Renáta chodila. Přesvědčil se, že opravdu mají ordinační hodiny, a pak si dodal odvahy a zaklepal. Vykoukla sestřička. „Co si přejete?“ zeptala se Pavla mile. Pavel se zhluboka nadechl, aby překonal chvění u srdce, které v poslední době pociťoval téměř nepřetržitě, a teď bylo téměř k nesnesení. „Já bych nutně potřeboval mluvit s panem doktorem Hánem,“ vyslovil pak tiše, ale rozhodně. „A máte to s ním domluvené? Volal jste?“ zapátrala sestra v diáři a své paměti. „Ne. Nemám nic domluvené, ale jak říkám, je to strašně důležité,“ opakoval. „ Já jsem Janda, Pavel Janda, manžel Renáty Jandové...,“ představil se. „Tak si na chvilku sedněte, já se pana doktora zeptám,“ pronesla trochu udiveně sestřička a zavřela dveře.
„Dobrý den, pojďte dál, tak jak vám mohu pomoci?“ Starší lékař zval Pavla do sesterny. Podali si ruce a znovu se představili. Pavel byl najednou strašlivě unavený. A nejenom proto, že už několik dní skoro nespal. „Já...Já jsem se chtěl přeptat na manželku.“ Lékař udiveně pozdvihl obočí. „Na manželku? A proč tu není s vámi? Ví o tom, že tu jste?“ zeptal se přísně. To Pavla dokonale zaskočilo. „Ne.“ vydechl stísněně. „Neví.“ Muž v bílém se skoro zamračil. „Ale já s vámi přece nemůžu mluvit o ní bez ní! Notabene proti její vůli,“ zvolal, když nahlédl do Renátiny karty, kterou mu přinesla sestra. „Tady je uvedeno: nepodávat žádné informace! Nikomu!“
„Ale já jsem její manžel!“ opakoval Pavel nevěřícne, „můžu vám ukázat občanku, hele,“ zašátral v náprsní kapse saka. Doktor ho zarazil pohybem ruky. „Já vám věřím, že jste její choť, o to nejde. Jde o to, že vám opravdu nemohu podat žádnou důvěrnou informaci, pokud si to pacientka nepřeje, a to ani tehdy, když se jedná o vlastního muže.“ Pavel pocítil takový vztek, že ho to až přidusilo. „Takže vy ji necháte umřít, ani jí nedáte sebemenší šanci!“ vykřikl ochraptěle. „ A se mnou se o tom vůbec nebudete bavit! Já vím, šance je asi malá, ale aspoň se pokusit! Proč ji nechcete operovat? Třeba by to pomohlo! Aspoň na čas!“ zlomil se mu hlas. „Máme dvě děti! Aspoň to zkusit, víte. Mít pocit, že jsme udělali všechno, co se dalo. Tahle bezmoc je strašná! K nevydržení! A ona to vzdává! Ani se mnou dnes nechtěla jít! Ale já jsem se chtěl s vámi poradit! Nic víc! Jak jí pomoct!“ Zvedl se a hnal se ke dveřím. „Tak promiňte, že jsem obtěžoval!“
„Zpátky!“ zaznělo za ním jak na vojně. Nevěřícně se ohlédl. Starý pán v bílém se také zvedl. „ O čem to vlastně mluvíte? Posaďte se ještě na chvilku,“ pokynul mu zpátky do křesla. „Operace vaší paní je v plánu. Nejdřív ale musí zhubnout! Aspoň deset, dvacet kilo! Klidně i třicet! Při takovéhle obezitě by nás čekala celá řada komplikací, a to nemluvím o té cukrovce! Musí řádně dodržovat dietu! Takže jestli chcete vaší ženě pomoci, dohlédněte na ni!“
„Ale než zhubne dvacet kilo, bude po smrti!“ vyjekl Pavel. „Rakovina nepočká!“ Lékař se zarazil. „Tak moment, jaká rakovina? Jak jste na to přišel?“ Tvářil se přímo hrozivě. Pavel mu zopakoval vše, co mu Renáta říkala. Lékař znovu prolistoval složku před sebou. „Ale to je nějaký omyl, ne!“ vyslovil nevěřícně. V případě paní Jandové se jedná jednoznačně o myom! Konkrétně intramurální. Víte, co to je? Nezhoubný svalový nádor na děloze. Přesněji řečeno ve stěně dělohy. Nezhoubný, zdůrazňuji! Nic zvlášť závažného, myomy má značné množství žen. Tady nám narostl do poměrně velkých rozměrů, ona vaše paní byla na gynekologii naposledy někdy po porodu,“ významně zvýšil hlas, „to je dost dlouho!
„A proč ji tedy budete operovat?“ zeptal se nelogicky a nevděčně Pavel. Před chvílí by byl pro operaci schopen vraždy, teď se mu zase zdála zbytečná. Lékař se nervózně ohlédl na dveře, spojující sesternu s čekárnou. Pavel si domyslel, že čekárnou plnou pacientek. „ S vaší paní jsme všechno podrobně probrali. Dohodli jsme se s ní na hysterektomii, na odnětí dělohy, aby už nemusela snášet silnou a bolestivou menstruaci. To je všechno. Hodně záleží na ní samotné. Vlastně všechno.“ Usmál se. „Takže žádná rakovina! V červnu se nám paní přijde ukázat, když to bude tak, jak jsme se domluvili, pustíme se do toho...“
...................................................................................................................................................
Pavel seděl na lavičce u hřiště. Před chvílí prohrál fotbalové utkání 5:0, a ještě teď byl celý zadýchaný. Zato kluci řádili dál. „Góóól!“ vykřikli nadšeně a vzápětí se servali se sousedovými dětmi, podle kterých to byl faul. Ti jsou neúnavní! Večer si půjdou zaplavat. U moře to bylo lepší, samozřejmě; bazén se nedá ani srovnat se třemi týdny u moře, které jim připravil. Ale hlavně budou spolu. Jak dlouho ještě? Prázdniny už pomalu, ale jistě končí. Zabolelo ho u srdce.
Třeba je to jejich poslední společné léto.
