Polykačka

Je spousta věcí, které takzvaně nemusím. U některých se dokážu jakž takž přemoci, třeba když mým přičiněním někomu udělají extrémní radost, nebo naopak někomu pomohou.

Můj nedávný zážitek je z tohoto rance. Tím obdarovaným jsem byla já sama…

Jisté zdravotní potíže mě dovedly na Internu. Tamější pan doktor, mým odhadem zhruba osmdesátiletý, ale mimořádně vitální a šaramantní pán mi vlídně, ale nesmlouvavě promlouval do mé zbabělé duše. Nelíbily se mu moje potíže a strašně se mu nelíbilo, na co zemřeli oba moji dědové a strýc. „Tak to mi ani neříkejte, dohleto! To mi fakt neříkejte!“ Vynadal mi. Jak to, že jsem nepřišla už před dvěma měsíci!

Mně se taky sice nelíbily moje potíže, ale snažila jsem se vysvětlit, že tohle jím navrhované vyšetření u mě neklapne.

„Mě nadavuje i kartáček na zuby, a to hodně!“ odříkávala jsem zoufale. „Ten šlauch nespolknu, ani kdyby si na mě klekli!“

„Ale spolknete,“ odporoval mi pan doktor, ale pak se přece jenom telefonicky pokusil dostat mě na pracoviště, kde mě silně utlumí, ne- li uspí. Nezdařilo se. Volný termín byl až za půl roku, a to se panu doktorovi zdálo moc dlouho.

„Nechtějte popsat, jaké vyšetření, pro změnu druhým koncem, jsem před lety, asi ve svých dvaaosmdesáti podstoupil já!“ zasmál se na mě povzbudivě. „A přežil jsem!“

To mě dostalo. A tak jsem jednoho rána zaškrábala na dveře jisté odborné ordinace, v ruce propocenou žádanku.

„Taky dete na polykačku?“ zeptal se škodolibě nějaký mladík na lavičce u dveří. “To se ještě uvidí!“ odtušila jsem, a kluk se cynicky zachechtal. Něco v tom smyslu jsem řekla na úvod sestřičce i panu doktorovi.

Zmínila jsem se, že mám jistě jenom žaludeční neurózu. Jsem šíleně nervózní. Tak to je!

Pan doktor v nepromokavé zástěře mě neuvěřitelně pochválil, jak jsem uvědomělá a statečná. Tímhle hlasem veterinář chválí vždy moje psice, naprosto stejná intonace!

Musela jsem si rozepnout pásek i knoflík u džín, aby měl šlauch kudy cestovat. Milá sestřička mi stříkla něco odporného do krku a začalo rodeo.

Už před mnoha a mnoha lety mě naučila moje tehdejší hyperemesis gravidarum zvracet ve všech tóninách. To se mi teď báječně šiklo! Navíc jsem si ověřila, že ani v pokročilejším věku se nedokážu nadavovat potichu.

Taktéž zavedení onoho výzkumného šlauchu se neobešlo bez podobných potupných projevů. Sestra mě hladila a těšila mě líčením průzkumné cesty mým jícnem a žaludkem, dvanáctníkem, měla jsem pocit, že mnou celou. „Pan doktor se dívá, všude se dívá…“

Netuším, jak dlouho to mohlo trvat, ale přišlo mi, že rychlejší a příjemnější by bylo dotyčné partie vyndat a prohlídnout venku na denním světle. „Vy jste ale úplně rudá a zpocená,“ divila se sestřička. „Ještě si kousíček uštípneme…“ Povstala jsem z lůžka a naznačila pohyby, jaké dělá kominík, když vytahuje štětku z komína. Tak to prr!  Mě nikdo štípat do žaludku nebude!“

Podle reakcí obou jsem asi byla první, která se takto vzbouřila.

Styděla jsem se hodně. Opravdu. Ponížená na úroveň slizkého rudého červa jsem naslouchala pokynům pana doktora. Z toho uštípnutého vzorku se přesně dozvím, proč je mi občas (často) tak blbě.

No dobře. Co bude, bude. Léky jsem si vzala, ještě jsem si čekala na zprávu. Pokoušela jsem se omluvit. Až se z toho trochu oklepu, přinesu sestřičce kytku. Panebože, již nikdy více!

Pan doktor mi podával zprávu a já mu dojatě děkovala. Loučila jsem se s ním, jako bych měla navždy emigrovat přinejmenším do Austrálie

„No, my dva se tak moc loučit nebudeme,“ usmál se vodič šlauchu, „tak maximálně za měsíc si to zopákneme. To si upřesníme, až přijdou výsledky.“

Nevěřícně a zdrceně jsem si ukázala prstem do úst. „Nee…!“

„No jo, „ odtušil vesele.

"Tak se na vás budeme těšit!"