Jako holka jsem chodila do pěveckého souboru. Se mnou chodilo pět sester, z nichž tři byly „pěstounské“, romského původu.
Jejich maminka- pěstounka, všemi oslovovaná „mami“ byla výrazná osoba v peleríně a širáku, a mně se hrozně líbila. Tatínek byl takový obyč., ten mě nijak neuchvátil, ale matka byla vážně pozoruhodná.
Všechny holky chodily také na nějaký hudební nástroj, Gabriela se mnou na housle, ostatní na klavír, rodiče se jim celkově hodně věnovali. I zpětně si uvědomuju tu zvláštní vřelost, která je všechny objímala, a neméně živě si vzpomínám, jak je učitelky i matky, čekající na chodbě, neobyčejně a svorně drbaly. Měly jasno v tom, že Pánkovi si ta tři děvčata vzali pro peníze, proč taky jinak, a byly znechucené.
Občas si na tuhle netypickou rodinku vzpomenu. Všechny holky vedou spokojený život, jedna z nich je taky pěstounka, a mimochodem taky semo tamo čelí stupidním narážkám okolí, že si svoje dvě pěstounčata k vlastním, už odrostlým dětem vzala z děcáku – jak jinak – no přece pro prachy! Jestli tito lidé soudí tebe podle sebe, nebo jestli jsou tak zlí, nevím, ale Gabra jim celkem klidně odpoví, ať to udělají taky a jdou se co nejdřív mrknout do nějakého ústavu, ať už jsou taky v balíku, a dál to neřeší.
Svým přijatým klukům se věnuje, jak to snad nejvíc lze. Oba mají nemalé zdravotní problémy, takže s nimi brázdí naše zdravotnictví, denně rehabilituje a raduje se z každého malého posunu k lepšímu. A kluci ji milujou, mámu...
Vždycky mě zarážel ten rozdíl, s jakým veřejnost přijímá adopci dítěte a pěstounskou péči. Adopce většinou řeší hlavně situaci bezdětného páru. Takoví lidé touží po rodičovství, touží po děťátku, a když to nejde, uchýlí se k této možnosti. Je pochopitelné, že si přejí dítě co nejmenší, bez zdravotních problémů, ideálně jim typově podobné, aby „bylo jako jejich.“
Pěstounská péče pak řeší situaci dítěte, které nemá vlastní domov. Často má nějaké zdravotní problémy, zhusta dané svým neutěšeným startem do života, rozuměj neschopností biologických rodičů, občas i jejich trestnou činností vůči vlastnímu potomkovi.
A i když náhodou žádný takový problém není, je tady třeba nesouhlas těch jeho „pravých rodičů“ k adopci, vyšší věk dítěte, popřípadě víc sourozenců v zařízení, a je hotovo.
Dobrá pěstounská rodina je pro takové dítě letenka z ústavu směr normální život.
Vážím si pěstounů, znám jich hodně, znám jejich „sešívané“ rodiny. Poznala jsem jejich touhu pomáhat, lásku, kterou umí původně cizím, pak už jejich dětem dát. Vím, jak se radují i trápí spolu s pěstounětem v přímé závislosti na jeho radostech i starostech, jak nedočkavě čekají na zazvonění „kouzelného telefonu“, který jim oznámí, že se pro ně našlo další a další dítě, které mohou přijmout do své rodiny a do svého srdce.
Pro mě osobně je pěstounská péče zdroj nekonečné radosti, lásky a štěstí, kterou bych přála zažít každému dobrému člověku.
Tak co: šli byste do toho?
