Někde na nás čeká. Myslím si to už dlouho, myslí si to i můj syn, takže to je tutovka. Ještě nevíme, jak vypadá, jak je staré a jestli má rádo jahody s tvarohem, po kterých se můžeme utlouct. Dosud jsme o něm jenom snili. Někdy se o ně možná i bojíme, protože není vůbec jisté, že se má dobře. Naše další dítě. A sourozenec…
Eventuální příchod nového člena rodiny jsme doma probírali a zvažovali ze všech stran. Bylo zapotřebí mnoha kompromisů. Já jsem kupříkladu navrhovala dítě co možná nejmladší a libovolného pohlaví, syn naopak prosazoval jedině dívku, a to jen o málo mladší, než je on sám! Nakonec jsme se dohodli, že naše nové dítě bude dle mého přání co nejmenší, dle synova pak, že to bude holka.
Následovala návštěva patřičného úřadu, převzetí a následné zpracování stohu nejrozmanitějších dotazníků a jiných papírů, odborného nástinu věcí příštích, a bylo. Kostky jsou vrženy.
Zatímco se synem, kterého se to kromě mě jediného týká, jsme se shodli téměř okamžitě, v klidu a s nadšením, naše blízké i vzdálené okolí se vzrušilo, rozrušilo a neshodlo se dodnes.
„Vždyť ty jsi pro to jako stvořená, jdi do toho!“ Názor kolegyně, která má v pěstounské péči devět dětí. Pak má ještě tři vlastní. O všech mluví se stejnou láskou, i když se netají tím, že to občas není jednoduché.
„Máš tomu děcku co nabídnout, to si piš! Já bych se tebou nechal osvojit okamžitě, z fleku, bez řečí!“ Odpověď mého kamaráda na moje prvotní pochybnosti.
„Ty ses úplně zbláznila; kluka máš odrostlého, můžeš se konečně víc věnovat sama sobě, užívat si, a ty si dobrovolně hodíš druhé kolo!“
„Víš, jak můžete nakonec dopadnout? Jó, holka, geny jsou geny!“ A k tomu pohotově katastrofický scénář.
„ Stejně si uděláš, co budeš chtít,“ mávla rukou moje matka. Má pravdu.
Celkem strakatá směsice názorů. K tomu mám vážné obavy, na první pohled tak trochu paranoidní, avšak na druhý ne tak nereálné, a sice- aby původní rodiče, ač povinnosti si nepřipouští, nakonec neměli více práv než dítě i my dohromady, a aby nám tím neosladili zbytek života.
Já to vím! Já to všechno vím! Jenže…
Někde na nás čeká. Naše dítě.
A my na ně.
Najdeme se?
