"Už mě to hodněkrát napadlo. Šla bych do toho hned. Láká mě to, ještě být užitečná, pomoct nějakému opuštěnému dítěti do života...", slýchám občas z úst lidí středního věku. A vždy k tomu přidají: "Ale na to už jsem stará/ý..."
Když jsem před lety oznamovala svým blízkým a známým, že jsem se rozhodla vzít si do pěstounské péče bezprizorní dítě, byla jsem všeobecně za podivína. Reakce byly pozoruhodné, některé skoro trestuhodné. Prognózy, rozuměj strašení, mě dost šokovaly. Ne, nejsem úplný prosťáček, vím a znám své, ale tohle bylo přes čáru. Když jsem navíc ještě doplnila, že jsem se nevymezila ani proti žádnému etniku, ani zdravotnímu stavu, a jí nevím, proti čemu ještě, pár "přátel" mě následně tak znechutilo, že jsem je degradovala. Nikdo nebude o mém dalším dítěti mluvit hnusně!
Pak jsem časem představila světu svoje nové pěstouně, batolátko jak sen; všichni se mohli přetrhnout, jak se jim líbilo. A líbí se všem podnes, když už je z batolátka krásná velká školačka, premiantka a celkově nadaná na všechno možné. Už dávno je to moje dcera, naše dítě, které nikomu nedáme. I když začíná pěkně držkovat (že by se už blížil přechod?) a je to bordelářka!
V době, kdy jsem si žádala o dítě do náhradní rodinné péče, mi bylo přes čtyřicet. Věděla jsem, že mám právě tak vhodné období, kdy mám vše potřebné hotovo, a můžu začít piplat potřebné dítě. To uvádím proto, že kromě obligátních námitek tu byla ještě ta spojená s věkem. "Umřeš dřív, než dítě bude samostatné! Slečna půjde do tanečních a bude se stydět za doprovázející belhající stařenku! Budete současně v přechodu a v pubertě a zabijete se navzájem!" Kreativita škarohlídů a hnidopichů, rozuměj racionálních a zodpovědných lidí, byla dechberoucí.
Nepřipadala jsem si ani přehnaně mladá, ani nesmrtelná. Ale cítila jsem se na to, co jsem chtěla udělat a udělala. A kdyby to, nedej bóže neklaplo, byl tu dospělý syn.
Teď je mi před padesát. Dcera je ve všech směrech bezproblémová. A někde, docela nedaleko, je spousta potřebných dětí...Co je lepší? Mít starou matku, která se bude belhat do tanečních, nebo žádnou matku a nikdy nepoznat, co je rodina?
Já si myslím, že to první, zásadní roli ale budou hrát názory jiných. Těch, kteří mě budou posuzovat ze všech možných úhlů a pozic. Jsem na to moc zvědavá. Jestlipak projdu? Rozhodně až tahle kýžená další dcera bude jednou v pubertě, já už snad budu mít po přechodu, takže bude idylka. To mám chuť při šetření orgánů uvést jako pozitivní argument.
Každopádně jsme s dcerou vyndaly oblečky, které nosila, když byla malá.
Nebudeme jen tak čekat se založenýma rukama, přece!
Jak to asi dopadne?
