Jako každý pěstoun jsem i já průběžně kontrolovaná.Přestože sociální pracovnice, která naši rodinu v pravidelných intervalech navštěvuje, je nanejvýš profesionální, a sice v tom nejlepším smyslu, mám z toho psychotrauma jak hrom.
Když si odmyslím to ponížení, že MNE někdo kontroluje, trpím coby introvert jako to zvíře. Můj dům´= můj hrad! Naše paní Zubatá mě už zná, respektive jsem ji neušetřila výlevu na toto téma, a musím uznat, že je velmi empatická a decentní.
Přesto pokaždé při této příležitosti probíhá v naší poněkud divoké domácnosti bojovka. Tak jest i tentokrát.
Vyšůrováno, rozsvícená ta oranžová lampa, co dělá tak báječné optimistické přítmí. Pes vyhozen z obýváku a poučen o následcích, pokud se tam vrátí dřív než po odchodu socky, která ráda chodí v černém úpletu.
Dcerky hrají nějakou NEŠKODNOU hru. Mobily vypnuty a odebrány, zamčeny v mém pokoji. Psa ve svém pelechu v kuchyni cedí skrze zuby nějaké psí nadávky; pohovka je samozřejmě lepší a psa má na ni svaté právo včetně čerstvě vypraného přehozu!
Hodina H se blíží. "Náno, jdi si ještě vzít nějaké jiné legíny," všímám si miniaturní dírky na koleni své starší holčičky, která líně mručí ve smyslu marnosti takového počínání.
Zvonění. Vchází paní Zubatá. Je milá jako vždy a já si vždycky znovu uvědomím, jakou mám kliku, že ji máme. Holčičky se přivítají a jdou si něco kreslit. Prima. Jsem ráda, že dnes to, zdá se, proběhne na intelektuální bázi. Minule holky předvedly "kufku- rufku", pro neznalé vyhazování chodidly na zádech ležící Nandy naší malé Vivi ke stropu, což se sice líbilo, ale nebyl to můj šálek kávy, už jenom proto, že na MOJÍ posteli v MÉM POKOJI!
Hovor příjemně plyne, když vtom klika cvakne, dvéře letí, dobrmana vchází do dveří. Ťapka naskočí k socce, která váží jen o maličko víc než psice, na gauč a hlavu pokládá zcela samozřejmě paní na klín. Blaženě zafuní a zavře oči. Paní Zubatá to odbyde větou, že Ťapka je převážně černá, což na jejím oblečení nebude působit rušivě, a hladí čubu po hlavě. Ta dělá, že spí, ale škvírou v chlupatém víčku vyšle směrem ke mně vítězný blesk,
Přichází holky s výkresy, které jsou krásné, Nána poreferuje o výsledcích svého studila, které jsou také krásné, jsem skvělá poručnice a máma, mám skvělé děti, když už teda mám čubu ignoranta, a všichni to vidí a chválí mě. Zářím.
Nanda si náhle všimne té milimetrové dírky na legínách. Jasně že se nepřevlékla. V rozpacích rozšiřuje dírku prstem. "Chtěla jsem se převlíknout, ale nebylo do čeho," nevěřím svým vlastním malým uším s přirostlými lalůčky, " Vlastně já mám na všem díru!" Pro jistotu se na mě nedívá a dobře dělá. Chce se mi skočit ke skříním a prádelníkům a vyrvat všem dveře a předvést tu garderóbu pro paterčata, pak se radši jenom usměju, jakože to je specifický druh humoru v naší domácnosti.
Vivi si vzpomene, že jsme předchozího dne byly na Dýňobraní. Dobrý nápad! Vidno, že se dětem věnuji a rozšiřuji jim obzory i tímto směrem! Vivinka chlubně přivalí ze svého pokojíku vydlabanou dýni. Paní sociální ji obdivuje. No aby ne! Dlabala jsem ten prokletý ksicht asi hodinu a stálo mě to rukávy od bundy- zapráskané od oranžové lepkavé šťávy!
"Uvnitř je svíčka," informuje nás pyšně Viven. Zvedne pokličku dýně, nevěřícně přičichne, a pak tím nejodpornějším prasečím hlasem hádavé domovnice pronese: "SMRDÍ JAKO CHCANKY!"
Výbuch smíchu smete Ťapku na zem. Směju se nad pocitem marnosti veškerého mého smýšlení i počínání, paní Zubatá se směje ještě víc, v životě jsem neviděla ji takhle se smát. Holčičky rozpačitě přihlížejí. "To se tak směju, že to bylo strašně vtipné," vyráží ze sebe směrem k holkám omluvně, asi má strach, že je svým výbuchem polekala. Bez obav, holky jsou zvyklé. Žijí přece se mnou, chce se mi dodat, ty se nebojí ani vlka!
U nás doma se bojím jenom já...
