Na policii se dostavila jakási paní, která přivedla starého muže, odhadem hodně přes osmdesát. Byl velmi zmatený, věděl sice, jak se jmenuje, ale uvedl, že netrefí domů.
Paní ho sledovala, jak bloudí po ulici, a když se jí svěřil, přivedla ho na blízkou služebnu. Policista nalezl v registru množství osob, které se starým pánem měly co do činění, včetně vnuka, který byl hlášený na stejné adrese, ale nikomu se nedovolal. Nakonec si pro bezmocného muže přišla neteř, paní Jarka. Pana Souhradu ihned poznala a on ji, ale přesto nebylo jasné, co bude dál.
Pan Souhrada u sebe neměl klíče ani doklady, pouze kopii kartičky pojišťovny. Jarka věděla, že je to těžký diabetik s počínající demencí. Většinou byl při smyslech, ale někdy ne, a tohle zrovna byla ta nejtemnější chvíle, to bylo jasné. Kalhoty i pásek měl rozepnuté a shrnuté někde nad koleny, celá se třásl a sotva stál na nohou.
Žil ve svém bytě po smrti manželky sám, navštěvovaly ho dvě dcery, z nichž jedna měla v bytě přihlášeného svého dospělého syna, který spokojeně žil v jiném městě; pouze si tzv. čekal na byt. Druhá dcera na otce pobírala příspěvek na péči, ale ta péče vypadala velmi neradostně. Jarka se pokusila strýce navštívit, ale akce dopadla velmi rozpačitě, ba trapně. Když viděla, jak s ním dcery zachází, nedokázala to přejít mlčením, načež obě ženy ji jednoduše vyhodily. Chtěla tam zajít v době, kdy věděla, že nehrozí setkání s dcerami, ale pan Souhrada mimo jiné také velmi špatně slyšel, tudíž jí neotevřel.
Teď na ni stařeček strnule upíral vybledlé oči, hluboce propadlé ve vychrtlé tváři, a věřil, že je zachráněn. Jarka několikrát volala oběma jeho dcerám, ale ty vzaly hovor až poté, co pověřila další příbuznou, aby jim zavolala ona. Jejich reakce byla zdrcující: „Kde je ten idiot?“ zařvala jedna. „Ať jde do …, dodala. Jsem na chatě a ani mě nehne, abych kvůli dědkovi jela domů! Vrátíme až zítra večer, a to stejně nikam nepůjdu! Ať dělá, co umí, magor, když nemůže sedět doma na pr….!“
Jarka to přetlumočila policistovi a chvíli na sebe nevěřícně poulili oči. Nakonec zavolala taxi a stařečka převezla do blízké nemocnice. Netroufala si odvézt ho k sobě do maličkého bytu ve čtvrtém patře bez výtahu, ale hlavně věděla, že strýc užívá množství léků včetně inzulínu, ke kterým neměla šanci se dostat. „Doktoři tě prohlídnou, pro jistotu,“ opakovala stále dokola na jeho otázky, které kladl rovněž stále dokola.“ Bylo vidět, že je mu úzko, jí ostatně taky, co by zapírala.
Vyšetřením se ukázalo, že pan Souhrada je extrémně dehydratovaný, vyhladovělý, má zhoršenou cukrovku a celkový rozvrat vnitřního prostředí. Dostal infúzi, najíst, a byl uložen. Prozatím. Ale co s ním bude dál? Lékař zcela jasně řekl, že během několika málo dnů bude propuštěn. Nic víc se s ním dělat nedá, než co udělali.
Mezitím přišla zpráva od dcery. Otec MUSÍ mít u sebe klíče! A jestli je nemá, tak je ukradla neteř! A chce otce vykrást! Ale to jí neprojde! Ať ho hezky odveze domů a nechá ho tam! A běda, jestli se něco ztratí! Jarka z toho byla celá vedle. Už se pomalu připravovala na to, že strýce opravdu nějak dopraví k sobě. Léky jí tu snad napíšou, uvažovala. Ale natrvalo to nepůjde! Nejenom proto, že se chystala odjet na dovolenou.
Dědoušek v nemocnici pookřál. Jarka za ním několikrát denně zaskočila, naštěstí pracovala poměrně nedaleko. Děda rozvázal. Vyprávěl o všem možném, dokonce se usmíval, náhle to byl zase ten strejda Ota, na kterého se pamatovala! Nadšeně to líčila lékaři, ale ten jenom smutně krčil rameny: dneska tak, zítra třeba úplně jinak…
Zítra bude muset pán odejít z nemocnice.. Buď do domácí péče, nebo…
A dcery vytrvale odmítají hovory Jarky i sestry z oddělení, které jim neúnavně volají na mobily i pevnou linku…
