Někdy neodbytné, někdy rezignovaně smutné, protože vědoucí, jindy zlé. Nenávistné? Vždycky kamenně těžké.
Vzpomínám na místa, kde jsem kdy žila. Moje větší či menší domovy.
Milovaná a důvěrně známá místa v Praze, kde jsem se narodila, kde žiju a taky tady umřu, zdá se.
Stejně tak milované Třeboňsko, kde máme chatu, můj druhý domov. Chata…znám tu každý kout, cítím pěšinky pod bosými šlapkami, vůni jehličí, rybí příchuť rybníku, lesní šumění i lesní ticho. Jak to, že v krevních testech není po tomhle všem ani stopa? Mám to v sobě, ne snad jenom pod kůží, ale jsem celá promořená.
Vzpomínám i na jednu vesnici nedaleko Mnichova. Na kouzelný potok, plný kachen. Nenuceně se vyhřívaly na cestě, která vedla těsně podél potoka, lidé je tam krmili a celkově zbožňovali. Domky z druhé strany potoka, kéž bych si vzpomněla, jak se jmenuje, měly schůdky až k vodě, lavičky, záhonky, a různé blbinky, například vodníky, mlýnky, a tak podobně.
V té době jsem byla hodně smutná, a ten potok mě tak nějak konejšil. Jezdila jsem tudy se synem v kočárku denně, a kouzlo se tím nijak nezmenšovala, naopak. Ráda bych se tam ještě podívala. K potoku i do celé vesnice; kdopak asi bydlí v našem domě? Jsou šťastnější, než jsme tehdy byli my?
I tohle místo počítám mezi své domovy.
Poslouchám hudbu, jejíž melancholická nálada prostupuje mnou celou. Darmoděj, Kometa, však víme. Jsem schlíplá a vidím vše tmavě šedě, ale v pozoruhodně ostrých konturách.
Mám pocit, že – bez ohledu na výše napsané – nikam nepatřím, vlastně jsem takový bezdomovec. Otázky, kam vlastně teda patřím a kdo patří ke mně, nabývají obludných rozměrů, spolu s nimi přichází zlá otázka: kde se fláká můj serotonin, kde bivakuje, kde se zašívá, když přece máme jaro, na které jsem tak čekala? Serotonin, jeho název je bezpochyby odvozený od jistého sprostého slovesa. Ano. Můj serotonin mě …štve!
Ničemu a nikomu nerozumím, a je mi bolestně tupo.
A tak se ptám, jak dlouho to ještě bude trvat?
A hudba hraje dál. Bude hrát celou noc…
https://www.youtube.com/watch?v=SM51xl1X-Vg
