Čekám v otcově bytě na to, až ho přiveze sanita. Z nemocnice, kde strávil tři týdny s jednou z nejhorších chorob, která ho kdy mohla postihnout. Splnil svůj slib a vrátil se. Vrátil se do života, navzdory všem beznadějným prognózám a temným předpovědím.
Už jsem netrpělivá. Měl přijet ve dvanáct, teď jsou tři pryč. Abych se jó měla dobře, zvoní mi mobil. Neznámé číslo. Nějaký hlas mi pomalu a jakoby zdráhavě hlásí, že je sestra z oddělení, kde ležel můj otec. Musí mi bohužel říct něco špatného. Udělá se mi zle. Už vsedě poslouchám, jak ze sebe ta sestra souká svou špatnou zprávu: zapomněli otci přibalit inzulín! Odháním od sebe příznaky infarktu a ujišťuju jí, že si rááááda pro ten inzulín večer zaběhnu! Uff…
Ale to už slyším, jak někdo buší na dveře, letím otevřít a otec vchází do předsíně. Přes rameno má velký pytel jako čert. Žádný saniťák nebo tak někdo, který by ho měl předat, jak bylo domluveno. Otec prý vyskočil z auta sám a nečekal; je snad nějaký Lazar nebo co?!
Zatímco se cpe kuřetem na smetaně, pročítám si jeho propouštěcí zprávu. Nevěřím vlastním očím. Zpráva čítá pět poctivých listů oboustranně, každý odstavec je v zásadě konstatování, že šlo o život. Mám chuť tento skvost zhudebnit- to by byl melodram jako víno! Jsou tam ovšem takové perly, že místy propukám v nezvladatelný smích, ve kterém jsou bezpochyby přimíchány úleva z dobrého konce a bezmoc.
Otec diktoval svou anamnézu napůl v bezvědomí, což se očividně odrazilo na kvalitě sdělení, leč některé hlody byly zjevně poznamenány básnickou licencí autora. Co mě zaujalo jako první, bylo velkorysé číslo potomků, které otec uvedl. Buď přidal několik vnoučat či pravnoučat do nesprávného oddělení, nebo mám někde tajné sourozence. A nebo otec prostě nenuceně zaokrouhlil směrem nahoru. Výsledek byl vpravdě omračující.
Dále mě málem strhly tyto informace: pacient v mládí kouřil, ale již přes šedesát let je nekuřák! A nebo: jeho starší sestra prodělala rakovinu, TBC, dvakrát infarkt, ale jinak je zcela zdravá, přesto ovšem v 99 letech zemřela?! Tady lékař udělal nepřeberné množství vykřičníků i otazníků, aby nebylo pochyb, že to si tedy moje teta dovolila dost!
Když jsem došla ke kajícnému přiznání pacienta na straně tři, a sice, že inzulín si píchá, jen když si vzpomene, a asi tak šest jednotek, zatímco si má píchat dvakrát denně jednotek dvacet šest, už jsem byla vyřízená a zprávu jsem musela odložit.
Bylo nad slunce jasnější, že se nám rýsuje celodenní péče a dohled, jakkoli otec mával rukou a mluvil o přemrštěnosti. Prý se odmítá najednou pozorovat a hlídat a následně nervovat, kdyby skutečně něco zaznamenal. Užil jsem si pěkný život, a teď už Pánu Bohu poručeno!
Už jsem si zoufala, že bezvědomí nezůstalo bez následků, když tu naprosto rozumně a přesně pronesl: „Co je ale nutný, tak dát tam tu děkovnou ceduli!“ Věděla jsem, o čem mluví. Říkal mi to už v nemocnici. Vzala jsem kus papíru a tužku: „Tak diktuj, co tam chceš všechno mít,“ pobídla jsem ho a otec se poctivě zamyslel. Nalepím to na výlohu krámku, před kterým se to stalo, umínila jsem si.
„Tak si piš!“ rozkázal po chvíli. „Děkuju neznámému zachránci, nebo podle hlasu možná spíš zachránkyni, která mi dne toho a toho zavolala sanitu, když jsem se zhroutil na zastávce té a té. Nebýt jí, už bych tu nebyl. Šlo o vteřiny a ona byla duchapřítomná. Jsem jí z celého srdce vděčný a přeju jí v životě jen to nejlepší!“
Můj sarkastický otec měl vlhké oči, když dodiktoval, a já je mám ještě teď, když to píšu.
Tak ještě jednou díky naší zachránkyni, ale i dalším lidem, kteří neváhají pomoci druhým…
Související článek: Ivana Dianová - Nikam nejdu!
