Nevolím

Nevolím, nevolila jsem a nikdy volit nehodlám. Jak by řekl můj otec: "A dyť je to furt do blba!" Což je...

Kdyby mi volby nebyly tak srdečně fuk, podivovala bych se velmi: Lidi, vy fakt věříte, že je z čeho vybírat? Že je koho zvolit? Že ten/ti šťastní, rozuměj vámi zvolení, budou hájit zájmy někoho jiného, než sebe samých? Už jste někdy byli spokojeni se svým výběrem? Myslím tím to, zda jste někdy zaznamenali, že sliby, tak šťavnatě předložené, došly naplnění?

Já jsem nikdy svou důvěru v tomto směru do nikoho nevložila, tudíž jsem nemohla být zklamaná. Moje okolí to zhusta mělo složitější: údiv, znechucení, rozčarování. Sliby byly přehazovány vidlemi jako horké, a nakonec shnilé brambory. Nikdež nic. A to pořád dokola. Do blba, co, táto. Furt do blba. Zase to očekávání, napětí, vzrušující. A zase to zklamání.

Lidé si nejsou schopni sami vládnout. Kde jsem to jenom četla? Myslím, že to je pravda. Smutná pravda. Mám dojem, že i ten nejhorlivější, nejvíce se kladně odlišující uchazeč o naši(ne, vaši!), důvěru a hlas, jakmile se dostane k moci, změní se na toho, kterých je politika plná. Ze svědomitých dobračisek z leckdy monstrózních předvolebních plakátů a slezin zase jenom vybírači koryta.

Třeba se pletu, třeba jsem zbytečně skeptická a možná jenom zdegustovaná tím, co kolem sebe vidím.

Každopádně nikomu neberu jeho právo volit a věřit.

Přestože mně moje právo nevolit- nevěřit nepřeje nikdo.