Nesnáším "Mekáč", ale moje dcery to mají naopak. Nevím, proč. Takže jim vždy vysvětlím, jaká že to zvěrstva jedí, nevynechám ani mleté kůže a chrupavky. A popíšu mastnotu. Přepálenou! Játra! Slinivka! No a pak jim něco objednám.
Bývá to jen jednou za dlouhý čas a spíš symbolické množství. Jde spíš o to jejich vítězství nade mnou a příchuť ne přímo zakázaného, ale rozhodně vzácného ovoce. Patří k tomu i to, že si to snědí na místě. To taky nesnáším. No, ať si to užijí!
Nuže. Sedíme v prvním patře "Meku" na Pavláku, máme pro sebe takové to kupátko, tvořené kulatou lavicí a já, abych se odreagovala, zkoumám žákovskou a sešity své páťačky. Všimnu si nevyplněných listů v matematice. Rozruším se:" Proč to máš prázdný," ptám se podezřívavě, "když to máš zakroužkovaný, tak jsi to asi měla udělat, ne?" Nanda si strká do hlavy hranolky s tatarkou. "Cóó?" táže se nezúčastněně, " jo tohle", zabručí týmž otvorem, takže mě trochu poprská. " To je ještě za první pololetí, jak jsem byla nemocná!" "No tak si to stejně dodělej, kdyby se paní učitelka podívala dopředu, ať vidí, že ses na to nevykašlala!" starám se. Má starost není na místě. Nána si je jista, že se jednak učitelka nepodívá, druhak ji to nezajímá, a třeťak z případně objeveného deficitu nevyvodí nižádné následky! No to se ale plete!
"Tak já tě zklamu. Paní učitelka to určitě nepřehlédne! Když to budeš mít dodělané, bude spokojená. Když ne, řekne si, že jsi lemplice, a dá ti to sežrat! Třeba až budeš mít na konci roku nerozhodnou známku, tak si na to vzpomene!" Nanda pochybovačně pokyvuje svou pubertální hlavičkou, jako že matko, kecej si ze svého háku, na kterém tě mám. Připomene mi to dnešní poradu. Přes deset učitelek v jedné místnosti... Rozčílím se. Neuč MĚ znát učitelky, prosím tě! Celej život je mám kolem sebe! Ty chtěj mít všechno akurátní, včas, pořádně a žádný resty! Učitelky- vím, co je tohle za národ, co se jim honí v lebkách," provolám na konec pateticky a částečně to myslím vážně.
Upiju ze svého kafe, postavím hrnek na stůl a s úlevou se opřu a rozhlédnu kolem sebe. Hned vedle nás, taky v kupátku, sedí paní, o něco mladší než já. Na čele má jedny brýle, na očích druhé. Před sebou má nějaký velký sešit atypických rozměrů a hromádku papírů, ze kterých zjevně něco opisuje, až se z ní kouří, a významně se usmívá. No, usmívá... Zubí se jako kůň a kouká po mně. Musela slyšet moje hororové líčení pedagožek. No co. Je to pravda! Taky se vzpurně zazubím. Významně pozvedne sešit v zelených deskách a pohlédne mi do očí. Další pošuk dneska, ona nestačila dnešní porada! Musím do zítřka dopsat třídnici málem za měsíc! Pak zaostřím: na jejích mně tolik povědomých deskách je štítek s nápisem TŘÍDNÍ KNIHA!
