Omotala jsem tři kolem stojící borovice šňůrou, na kterou jsem následně pověsila deky. Hlavně jsem si dala záležet na přepážce mezi naší a sousedovou chatou, odsud hrozilo zcela reálné nebezpečí, že si soused například půjde zakouřit nebo vyvenčit psa. Od lesa v zásadě nikdo nemohl přijít, tam jsem nic nedávala, od cesty pak teoreticky mohl, ale vzhledem k tomu, že už bylo hodně po půlnoci, bylo to dost nepravděpodobné. Na téhle straně jsem to vůbec celkem odflákla: přes zábradlí jsem pouze přehodila osušku, a bylo to.
Ne, nechystala jsem se stanovat, jak by se snad někom mohlo zdát, kdepak, rychtovala jsem si improvizovanou koupelnu! Ke vchodu do chaty vedly široké, pohodlné schody, na ty jsem umístila pračku Romo, která mi věrně hřála vodu, kbelíky s vodou na ředění, šampóny, zkrátka vše, co do správné koupelny patří. Na tento svůj vynález jsem byla patřičně pyšná. Zatímco ostatní chataři se potupně ožblouchávali v lavóru nebo v rybníce, já jsem se sprchovala jako královna, na pěnové rohoži, sprcha veskrze ruční: rendlík v mé vlastní ruce, kterým jsem nabírala vodu z pračky či kbelíku a lila si ji na tělo; bylo dost teplé i studené! A ještě jsem vždy potažmo a zcela bez námahy umyla schody!
Takže jsem se spokojeně ráchala jak kachna, dokonce jsem si nechala svítit světlo z předsíně, co bych si nedopřála, je přece noc a jsem tu sama...Zrovna jsem si drbala hlavu, pěna z vlasů mi stékala do obličeje, tudíž jsem měla oči křečovitě zavřené, aby mě to nepálilo, když tu jsem zaslechla přijíždějící auto. Neříkám, že mi to bylo jedno, ale vzala jsem to sportovně. Auto přejede, řidič jistě hledí upřeně na cestu, která není nijak zvlášť široká ani rovná...A pokud něco zahlédl, jeho problém, má koukat na cestu a nečumět, kde co lítá a kde se kdo meje; následky nechť si přičte! Myšlenka to byla dobrá, ovšem auto zastavilo. „Dobrý večer,“ ozvalo se německy z auta. Chrstla jsem si čistou vodu do obličeje, div jsem se neutopila. „Pozdrav Bůh,“ vykašlala jsem ze sebe v šoku. Germáni, dva starší páni, se velmi zdvořile a velmi zdlouhavě dotazovali na cestu do vzdálenější vesnice. Za veselého crčení vody z vlasů a s ručníkem rádoby na přední části trupu jsem jim ji popsala. Moje němčina, napůl školní a napůl bavorský dialekt, roztomilá to směska, je k mé hrůze vytáhla z auta. Měla jsem si dát deku i z téhle strany, jsem lempl, vynadala jsem si nahlas. „Jak prosím?“ nerozuměli a šli blíž v domnění, že si pokecají. „Promiňte, ale nelezte mi do koupelny!“ vyjelo ze mne nekontrolovaně, „já to nesnáším! Rozesmáli se a s omluvami a díky nalezli do auta a odfrčeli. Doufala jsem, že navždy. Trapas bude zapomenut.
O pár dní později jsem byla nakupovat v Budějovicích. Kráčím si to po Lannově třídě, v jedné ruce krkovici na řízky, v druhé vanilkovou zmrzlinu, v brouzdališti se ráchají děti a psi, taková pohoda, pohodička...Najednou slyším smích a srdečnou zdravici v němčině: samozřejmě, moji staří známí - Germáni! Jdou s nimi i dvě paní, i ony šprechtí. Mně teda skutečně neprojde nic! Dnes mám na sobě bílé šortky a žluté tílko, ale je mi snad hůř než tehdy za nahata; nejradši bych utekla, ale, ach, není kam...
Nakonec jsem byla ráda, že jsem neutekla. Dokonce jsme šli společně na kafe, takže mi ujel autobus. Což mě nijak netrápilo. Jednak jsme si skvěle popovídali, jednak opět jeli kolem našeho rybníka, takže mě vzali s sebou. Moje koupelna je vskutku okouzlila. Když jsme dorazili na chatu, pánové vesele a do podrobna svým ženám převyprávěli naše setkání včetně mého zoufalého výkřiku „ nelezte mi do koupelny“, a vyfotili si na památku alespoň prázdné schody...
