"Přispějte na dětský domov!“ volá dívka zachumlaná do kapuce, a strká mi pod nos košík. Za rohem mi zastoupí cestu další, tentokrát s plechovkou a nápisem: „Přispějte dětem z dětského domova!“ V malých obměnách se s tímto požadavkem setkávám každou chvíli. A mně to přijde absurdní.
Neříkám, že si děti v dětských domovech nezasluhují naší pozornosti, když už se jim ji nedostává od jejich biologických rodin, nebo přinejmenším se jim jí nedostává v dostatečné míře. Ale troufám si tvrdit, že to, co především potřebují, nejsou sbírky ani peníze, dokonce ani zájem různých celebrit, které se s nimi při těchto příležitostech tak rády fotí. Nestrádají hmotným nedostatkem; troufám si říci, že po materiální stránce jsou na tom lépe než některé děti z průměrných rodin. Strádají psychicky: díky špatným biologickým rodičům a špatným zákonům...
Dětské domovy jsou plné dětí, o které jejich rodiče nemají zájem vůbec, nebo minimální, zištný, popřípadě jen formální.
Na druhé straně je nezanedbatelná skupina lidí, kteří by měli zájem o adopci, případně pěstounskou péči, ale oni i děti mají prostě smůlu.
Rodiče, kteří svoje děti zanedbávali nebo dokonce týrali, nemusí dát souhlas s náhradní rodinnou péčí, stačí naprosto formální zájem o potomka, vyjádřený třeba pohlednicí, a děti nejsou právně volné, a jsou tak odsouzené strávit dětství v ústavu.
I rodiče, kteří opakovaně selhávali v péči o své potomky, dostávají opakovaně šanci „napravit se“, takže mnohé děti se opakovaně vrací sem i tam, ať už pendlují mezi biologickými rodiči a ústavem, nebo rodiči a pěstouny, a to s menšími či většími šrámy na duši.
Pokud se zdravé malé dítě dostane do adopce, rovná se to skoro zázraku.
Biologičtí rodiče mají spoustu práv, ač na povinnosti jaksi jednou pro vždy zapomněli. Pokud přece jenom dají souhlas alespoň s pěstounskou péčí, mají právo po celou dobu zasahovat dítěti, a tím i nové rodině, která se o jejich dítě stará, do dalšího života. Rozhoduje například, zda dítě dostane pas, aby mohlo vycestovat třeba na dovolenou, o lékařské péči - souhlas se zákroky, čím a zda vůbec se půjde dítě učit, atd.., přičemž nejrůznější samozřejmosti musí být ošetřeny nikoli pouze zdravým rozumem, ale i soudně. Májí právo setkávat se s dítětem, právo na pravidelné podrobné informace. Ví, kde pěstounská rodina jeho dítěte bydlí...A pěstoun to musí respektovat.
Na druhou stranu žadatelé o pěstounskou péči musí ujít dlouhou cestu, na jejímž konci čeká (možná!?) schválení. Nejrůznější vyšetření a testování celé rodiny, bytu, v zaměstnání, školení, semináře, kursy, mezi kterými jsou značné časové prodlevy, ve kterých se nic neděje. A čas běží. Čas letí! Čas pracuje proti dětem i náhradním rodičům.
„Je to rok a půl, co jsem po dostatečném rozvážení a uvážení všeho možného podala žádost o pěstounskou péči,“ říká mi se smutným úsměvem moje dobrá známá. Dávno splnila všechny požadavky, ale dosud neví, co a jak bude. Pokusila se urychlit proces telefonátem na konečnou instituci, která má rozhodnout. Osoba, která má rozhodující slovo, má dovolenou, takže informace až koncem ledna...
„Nějaké dítě prožilo úplně zbytečně skoro dva roky v ústavu. Možná, že to bude déle? Dávno mohlo být u nás!“ kroutí hlavou známá. Nepochybuju o tom, že by se u ní mělo dobře. Celý život pracuje s dětmi, svoje dvě vlastní, už skoro dospělé, má vzorně vychované.
Děti nepotřebují hmotný nadbytek, potřebují domov. Až mi někdo potřese pod nosem košíkem s peticí, volající po patřičných změnách, projevím zájem. Značný! Ale jinak ...
