V noci by člověk měl blaženě odpočívat a nabírat síly do dalšího dne. Opravdu bych si to tak přála, ale v poslední době mi to nejde. Například ta poslední noc...
Jela jsem v uzounké šedohnědé škodovce bez dveří a předního skla, což mi neobyčejně vyhovovalo: mohla jsem zhusta brzdit nohama, oboustranně vystrčenýma z vozu, občas jsem natáhla hlavu na dlouhém krku vpřed a zevrubně obhlédla terén. Prostě auto dle mého gusta!
Můj muž jel naším žlutým autem napřed jako volavka. Řídit je mi nedělá dobře. Je tak široké, že mám neodbytný pocit, že se nevejdu na silnici. Je to samozřejmě nesmysl, ale...No, každý máme něco, že. V tomto smyslu mi moje stávající stodváca, silně připomínající kuřecí ořez na polévku, maximálně vyhovovala.
I přes její výhody i minimální rychlost mě každou chvíli stavěli policajti, popřípadě jsem sjela do příkopu.. V ten okamžik vždy Honza v našem autě zastavil a šel mě zachraňovat. Pak mě pokaždé i přes mé zoufalé protesty některým z otvorů nacpal zpátky do vraku, a vše se mučivě opakovalo až do rána...
Na tenhle sen by mi asi nejlépe odpověděli pánové Freud a Martínek, takto můj učitel v autoškole, k čemuž nedojde; Freud už nemůže a panu učiteli to nepřiznám, už si toho se mnou užil dost! Možná to ale převyprávím Honzovi, ať se pobaví!
Než to stihnu, slyším, jak Honza někomu líčí do telefonu, že se mu zdálo něco šíleného. Ale fakt na hlavu!!! To Ti musím vyprávět, hele. Jel jsem ve staré škodovce, taková hnusná barva, hnědošedá, jak se tenkrát stodvacítky vyráběly, dveře to nemělo, okno to nemělo, nohy se mi tam pořádně nevešly. Furt jsem to tahal ze škarpy nebo platil pokuty... A to jsem tam měl svoje auto- přelízal jsem z jednoho do druhého, no horor, řeknu Ti! Jsem orvanej jak rybíz! Člověk aby se pomalu bál usnout...
