Mrtvola na Folimance

Byla to žena středních let, vysoké postavy, polodlouhých světlých vlasů a zelených očí. Na první pohled nebyla zřejmá příčina úmrtí. "Zavolejte policii! Záchranku!" ozývaly se vzrušené hlasy. "Spíš koronera," opáčil někdo bručivě.

Moje dcerka dostala nové kolo. Na rozdíl od toho předchozího bylo docela velké a mělo přehazovačku. Nanda z něj byla na rozpacích: na jednu stranu se jí kolo strašně líbilo a byla na něj, potažmo i na sebe- majitelku tohoto kola- pyšná. Na druhou stranu si pamatovala loňský pád, když jela s kamarády na chatě kolem rybníka a najela na kámen. Naštěstí měla helmu...  

Cupitala s kolem mezi koleny po hlavní cestičce našeho nejbližšího parku Folimanka, Honza běžel napřed jako volavka, já pak ji povzbuzovala přímo u vozidla. Marně. Nanda se bála. Už jsme byli skoro spálení od slunce a otrávení jak dvě velké a jedna malá želva, když jsem Nandu přesvědčila, že poběžím po celou dobu vedle kola a budu ji držet za tričko na rameni. Musela jsem odpřisáhnout, že ji za žádnou cenu nepustím. Pevně jsem sevřela oděv, dcerka se vyhoupla do sedla a vyrazily jsme vpřed.

Letěla jsem z kopce jak střelená koroptev: nakřivo, neb jsem hodně vysoká, navíc po mrtvici, prsy mi pleskaly o sebe a zrádně táhly k zemi jak dvě trestanecké koule, plicní sklípky, jakož i jiné součástky  se mi natrhly hned pod mostem, ztuhlé bolavé klouby výsměšně povrzávaly jak zrezivělá houpačka.... Byla to síla, ale slib jsem dodržela: nepustila jsem ji!

Skulila jsem se pod borovici trochu stranou od lidí, obličejem k zemi. To je konec! Honza a Nána důstojným stylem odpluli k místnímu bistru pro pití, aniž by zaznamenali, že vlastně umírám, tak jsem je nechala bez této informace a zavřela smířeně oči. Po částečném vydýchání jsem regulérně usnula vyčerpáním...

Moji milí se mezitím u stánku solidně zakecali. Což mně osobně bylo jedno, neb jsem spala. A  JÁ když spím, tak něco spí! 

Vzbudilo mě šátrání po těle a výkřiky: "Zavolejte policii nebo záchranku!" A ještě: "Spíš koronera, dyť je celá tuhá!"  A nakonec: "Nepouštějte tam to dítě, leží tam mrtvola!"

Vyděšeně jsem otevřela oči a postupně, krhavými pohyby jsem se posadila v trávě.

Nanynka mi podala kelímek předražené zteplalé malinovky, odhrnula mi vlasy z čela  a dala mi pusu na tvář. "To není žádná mrtvola! To je moje maminka!"

.