Moji lidé

V poslední době se skoro bojím pročítat nové zprávy. Nerada lovím ve své schránce. Lekám se nočních telefonátů... Kdo zase bude v mém životě chybět?

Věřím, že každý z nás dostane do vínku jakýsi pomyslný ranec lidí, kteří ho budou doprovázet životem. Někteří budou žít těsně vedle nás, někteří opodál, jiní zdánlivě úplně jinde, ale přesto k nám patří. Některé potkáme jenom jednou, ale náš život poznamenají jednou provždy; nikdy už na ně nezapomeneme, i kdyby oni zapomněli na nás. Můj ranec navoní, obarví krásnými barvami, a nebo v něm vykoušou nezhojitelné díry, zatíží tak, že se mi uzel zaryje do ramene, kdo ví...

Někdo rozhodl, že patří do našeho života. Kdo? Osud? Bůh? Na náhodu věřit odmítám.

Někdo rozhodl, že moje porce životních setkání a vztahů bude taková, jaká je, a také, že ty méně šťastné nebo i zlé přežiju. Ať už bez ztráty, nebo se ztrátou kytičky malou, a nebo větší, ba velikánskou, obří ztrátou, ale že přežiju.

Někdo rozhodl, abych se v mládí, tehdy čerstvě po rozvodu a s malým synem, nastěhovala právě do starého domu, kde na stejném patře žila stará laskavá žena, která nás od samého začátku měla ráda a díky níž jsem se přestala bát sama doma, protože nás neúnavně všestranně strážila. Dozvěděla jsem se tehdy od "babičky Boženky", poprvé v životě, že jsem silná a všechno zvládnu, což se i stalo.

Někdo rozhodl, že se setkám s lékařem, který připustí, že šedesát deka porodní váhy mého zatím nenarozeného syna sice není moc, ale jeho odborný i lidský um, moje touha a víra nás obou může znamenat zázrak, a on se opravdu stal.

Někdo rozhodl, abych si podala žádost o náhradní rodinnou péči, a tato aby byla kladně vyřízena zrovna v době, kdy v jednom zařízení na novou mámu čekala moje tehdy maličká dcerka, která se omylem narodila někomu jinému.

Lidé, kteří k nám nějak patří...

Do mého rance patří i lidé, se kterými jsem se nikdy nesetkala a už nesetkám. Patří sem množství spisovatelů, kteří si se mnou povídají, nejenom když jsem sama, aniž by o tom tušili, ale i muzikanti, zpěváci, herci...Bez nich by byl můj ranec poloprázdný.

Někdy se až otřesu hrůzou při pomyšlení: co by se mnou bylo, kdybych je nepotkala? Kdo ví o mých přáních, touhách i tajných myšlenkách víc, než třeba skvělá textařka Jiřina Fikejzová? Kdo jiný by se mnou brečel, těsně předtím, než opět povstanu z popela, ne-li Hana Hegerová? 

V poslední době "moji lidé" odcházejí. Nějak víc a rychleji, než obvykle. Stárnou, stejně jako já sama. Ale pořád jsou u mě v ranci. Obohatili mou sbírku tak, že na ně nikdy nezapomenu.

Jednou i já odejdu. Ze života určitě. Co bude pak, těžko říct. Uvidíme.

Ale stačilo by mi, kdybych se mohla navždy schoulit v něčím ranci.

A nebyla moc těžká...