Moje porody po padesátce

Na rozdíl od mého porodu prvního, který proběhl v mých pětadvaceti a ze kterého jsme já i syn jen tak tak vyvázli bez větších šrámů na těle (i na duši), oba porody po padesátce byly nesmírně náročné hlavně po stránce psychické.

První porod jsem z velké části prospala, což na jednu stranu mělo něco do sebe. Mělo to ale samozřejmě i svá četná proti. Když pak po mnoha mnoha letech došlo na porody mých dcer, zjistila jsem, že to vlastně neumím a tady že mi císař nepomůže, a musela jsem hodně zapojit svou intuici a představivost!

Nandě bylo už skoro šest, když zase jednou pronesla tu nezapomenutelnou větu: "Mami, to je taková škoda, že jsem se ti nenarodila!" Jsem sice téhož názoru, ale nedá se s tím nic dělat, což jsem taky dceři řekla. Snažila jsem se tuto smutnou pravdu trochu uhladit tvrzením, že pro mě se mi narodila a jinak už to nebude, ale bylo vidět, že Nandě to tak úplně nestačí. Seděly jsme spolu tehdy na houpacím křesle, Nany na mém klíně a mazlily jsme se před spaním. Nanda ale měla naprosto pozorné oči. Zelené plamínky pod černým obočím naznačovaly, že Nanda o něčem usilovně přemýšlí. Ano. Nanda má plán.

"Já se ti teda narodím dneska", oznámila mi nadšeně. To mě dojalo i polekalo současně. Ale zbytečně jsem se bála. Moje holčička neplánovala ubytovat se mi v břiše. "Ty máš to veliké tričko. Já si pod něj vlezu, no a ty mě jako porodíš!" To mě zaujalo. Pod moje velké triko, ve skutečnosti krátkou noční košili, kterou nosím na doma, se pohodlně stulí, to zas ne že ne, a to by v tom byl čert, abych ji neporodila!

Oznámila jsem Nandě, že jdu do toho, jinými slovy, že se za chvíli narodí. A rodit budu tady v křesle! Byly jsme samy doma, takže nehrozilo, že nás někdo bude očumovat nebo dokonce že nám do toho někdo bude kecat!

Pohodlně jsem se rozložila v křesle a zapřela se nohama o válendu. Nanda nadšeně hupla pod triko a znehybněla. Po chvíli ale začala kopat nožičkama a huhlat si "miminovskou" řečí, které jsem avšak dobře rozuměla. Asi že jsem taky pořád dítě, napadlo mi odevzdaně. "Au, tady je to už malý! Nemůžu se pořádně hýbat a není tady žádný vzduch!" Nevím, jak to přišlo, ale najednou jsem opravdu měla pocit, že dítě musí ven, protože je v nebezpečí a zhluboka jsem se nadechla. Začala jsem vzdychat, jakož tlačím, a jemně jsem postrkávala miminko pod trikem směrem ven. Nejdřív to šlo, ale pak se něco zaseklo. Plod- Nanda se chytil za podprsenku a odmítal se nechat porodit. Naštěstí se nechala přemluvit. "Tak už pojď, miminko, už se na tebe moc těším," domlouvala jsem jí, a do očí se mi draly slzy.

Novorozená Nanda vyklouzla rázem zpod košile. "Já se taky na tebe moc těším, maminko!" zajásala. Objala mě a kňourala jako miminko. Jak by se to mohlo zdát legrační a ujeté, byly jsme obě vážné. Když jsem ji ukládala do postele, znovu jsem jí zopakovala, jak jsem se na ni hrozně těšila a že to by moc pěkný porod...

Už je to dlouho a myslím, že si na to Nanynka už nepamatuje. Já ano- jako by to bylo včera! Ale dneska jsem si na to obzvlášť barevně vzpomněla. Čtyřletá Vivi dneska při pohádce na dobrou noc toužebně pronesla: "Proč jsem se ti doopravdy nenarodila!"

Vidím, že můj třetí porod je na spadnutí. Každopádně si musím zakoupit nějaké pěkné volné triko...