Tak nějak údajně pravil jistý trhovec z Třeboně panu Babišovi, když tento- v úmyslu zakoupit si u něj nějakou tu dobrotku- přistoupil k jeho stánku.
Trhovec a kavárník mu měl doslova říct, že mu nic neprodá, neb ho z celého srdce nenávidí. Prostě ho neobsloužil, a pro kýžené zboží si později přišel muž z ochranky. Odnesl si je bez problémů, takže si nakonec premiér přece jenom pošmákl.
Když jsem tuto zprávu četla, první, co mě napadlo bylo, že to není pravda. Že to je kachna. Kačena divoká, s líbivým peřím.
Druhá myšlenka byla: má na to vůbec trhovec právo? Může podle své osobní sympatie buď obsloužit, a nebo taky ne, zákazníka?
Třetí myšlenka pak přikvačila vzápětí: mám snad nějakou hrdost, tak se na to jídlo z onoho stánku vy...kašlu, a ne že si tam pošlu substituta! Kdybych měla umřít hlady! No nic.
Každý z nás má rád nebo nerad různé lidi. Někteří dokonce k některým svým bližním pociťují i nenávist, ať už právem nebo bezdůvodně. To je každého problém, o tomhle nepíšu.
Náš trhovec údajně nenáviděl pana Babiše. Jeho věc. Neposuzuju. Ale nechápu, jak mohl této své nenávisti propadnout tak, že odmítnul obsloužit zákazníka!
Koho odmítne příště? Kdo mu kdy bude nepříjemný a nějak nepřijatelný, takže mu nic neprodá a třeba ho i urazí?
Co kdyby jeho třeba odmítl ošetřit zubař na pohotovosti? Řekl by mu, že mu ten bolavý zub nespraví, neb ho z duše nenávidí, a ať si jde tou hlavou tlouct o zeď někam jinam?
I třeba lékárník může pociťovat k někomu nenávist; co když k tomu přihlédne a nevydá onomu zákazníkovi třeba antibiotikum? Ať si jde jinam, jeho věc.
Nebo co když mi do třídy přijde dítě, jehož rodiče mě budou něčím silně znechucovat? Řeknu, ať si svoje děcko odvedou, že se mi hnusí?
Předpokládejme, že se tato událost skutečně přihodila. Trhovec si řekl a udělal své a teď si užívá poplácávání po ramenou: hrdina! Pašák! Ten mu to vytmavil!
Ale pořád tu zůstává otázka: MĚL NA TO PRÁVO?
