Já teda psát neumím, to je fakt, ale myslím, že se k tobě moje přání i tak nějak dostane. Hrozně na ně myslím, tak hrozně, že si to ani neumíš představit!
Původně se jmenuju Áron, ale jako štěněti mi říkali jenom zkráceně a mazlivě Ron. Roník! No, to už je teda pěkně dávno. No, a pak v práci zase Áron. To už jsem byl dospělej pes. Německej ovčák, jestli vám to něco říká! Byl jsem velice statečnej strážní pes, to se musím pochlubit! Zloději se přede mnou třásli jak sulc, který hlídač v budce zakusoval chlebem a zapíjel pivem! Akorát tak hezky nevoněli! Sulc byl skvělej, hlídač mi občas kousek dal. Prej "Rone, koštni, starej brachu!" No to se ví, že jsem koštnul! Ještě teď se mi sbíhají sliny a mimoděk vrtím, když si na starého hlídače vzpomenu. Byl na mě moc hodnej. To byl asi poslední člověk, kterej mě pohladil. Když umřel, div jsem neumřel taky- žalem! Ani jsem se nebránil, když mě odvedli sem. Nejdřív jsem věrně sloužil, zase hlídal, samozřejmě, ale to už bylo něco úplně jiného. Žádnej sulc ani nic podobnýho, žádný pohlazení ani vlídný slovo.
Teď už mi neříkají nijak. Leda- chcípni, mrcho stará! Dáme ho utratit, co s ním?! A tak. Jednou mě nějaký chlápek kopnul! No, řeknu ti, vořval jsem to jako malý štěně! Jednak to bolelo, ale hlavně: za co? Nic jsem neprovedl! Jen jsem přišel blíž a chtěl pohladit! Vrtěl jsem po celou dobu; to to jako neviděl, nebo co? Pak už jsem se radši k nikomu nepřibližoval. Stáhnul jsem se do přístřešku z vlnitého plechu a starých krabic, a vylezl jsem, jenom když jsem ucítil něco k jídlu. To mi tak házeli nějací lidé přes plot. A prostrkovali mi misku s vodou. Bez nich bych měl hlad. Hlad a zima, to znám důvěrně. Chápeš- kožich je jedna věc, ale beton druhá. Málo platný, a já už nejsem nejmladší. Dřív jsem měl zateplenou boudu, a ještě mě brával ten hodnej hlídač do svého kamrlíku. Líhal jsem na koberečku pod stolem, šťastněj, když si položil ruku na mou hlavu a podrbal mě za uchem. K někomu jsem patřil, měl jsem lásku i domov.
Jak to mohlo všechno tak zmizet?
Tak už víš, co si tak strašně přeju. Myslím na to celý dny. I v noci, to pak vyju touhou a smutkem a strachem, že se mi to moje velký a jediný přání nikdy nesplní. A já tu budu mrznout a čekat a čekat,...ale nakonec přijde jenom konec.
Konec mýho psího smutnýho života.
