Ubohá milující matka, kterou odehnal neurvalý neempatický lékař. Jak skandální! Jak trestuhodné! Lidé bděte- byla porušena lidská práva!
Maminka chtěla pečovat o svého pětitýdenního chlapečka i na RESu, ve dne i v noci, jak jsem pochopila. Na noc ji lékař vykázal z místnosti, což se jí tak hluboce dotklo, že kvůli tomu zburcovala veřejnost.
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-krimi/532849/na-matku-lekar-zavolal-policii-narusovala-chod-nemocnice-haji-doktora-reditel.html
Návštěvy bojovné kamarádky, která neváhala natáčet, posléze i zveřejňovat, hysterie. Nechyběl zásah policistů, které "na trpící matku zavolal" lékař, když ani po opakované domluvě nehodlala opustit místnost, kde kromě jejího miminka ležely i další nemocné děti.
Kde je pravda? Kdo je vinen?
Pobývala jsem docela často v různých nemocnicích. Buď sama, nebo, a to častěji, s oběma svými dětmi.
Syn ležel několik svých prvních měsíců života na JIPu jedné z našich nejznámějších porodnic. Bojoval o život, a vybojoval. Nikdy nepřestanu být tamějším lékařům a sestrám vděčná.
Denně jsem za ním docházela, nosila odstříkané mateřské mléko, nepochybovala jsem ani v nejmenším, že lékaři vědí, co je pro něj nejlepší a také tak činí.
Bylo to po psychické stránce to nejhorší, co si dokážu představit. Bezmoc, pouze jsem mohla syna hladit jedním prstem, jak byl maličký, a jak byl na to zle. Na noc musely všechny návštěvy z místnosti. Důvody se mi jevily jako veskrze logické, a jakkoli pro mě bylo nesmírně těžké odejít, respektovala jsem pokyny lékařů a sester.
Za všemi maličkými pacienty chodili rodiče, popřípadě další členové rodiny. Většina z nich se chovala ohleduplně, ale někteří ne, ti, co viděli pouze SVOJE dítě a SVOJE potřeby a pocity. Bylo to občas dost mučivé. Jistá maminka svým extrémně vysokým hlasem donekonečna pištěla něhou typu: "Ty moje srdce! Ty můj spinkáčku! Ty maminčino všecko!!" Měla jsem husí pokožku jak bublinkatou obálku. Po třech hodinách jsem si přála mít sluchátka, po pěti pak nemít vůbec žádné uši. Rovněž návštěvy více lidí nad inkubátorem: "Nazdááááár, loupežníku! Já su strýc Jožin z Dobré Velké, kdy vyrazíme na hon? Hahahaha,". mi po sté repríze nedělalo dobře. Ti lidé tam ale měli právo být...
Když jsem předtím x týdnů ležela na oddělení rizikového těhotenství, zase všichni měli právo přijímat kdykoli návštěvy. Od rána do večera. Když jsem ležák, který je odkázán na mísu a umyvadlo na nočním stolku, popřípadě bych chtěla spát, abych aspoň tak unikla neradostné realitě, což byl můj případ, mám prostě smůlu. "Už jstééééééé?" Otevřené dveře a otrávený dotaz vyhnaného manžela, kamarádky, babičky, pratety,....Od rána do večera lidé, posedávající v pokoji. "Nemohla bych si takhle k vám sednout, mladá paní na postel, já už se sem nevejdu?" "Ne, nemohla". "No jo, paní je sobec, co?"
To už je z trochu jiného sudu, ale taky je to o právech, svobodě a druhých lidech kolem nás. O ohleduplnosti a citlivosti nejenom k sobě, ale i k druhým.
Nebo ne?
Jak to je? Moje svoboda končí tam, kde začíná tvoje?
Svoboda a práva oné matky skončila tam, kde začala práva těch ostatních dětí a jejich rodičů, potažmo personálu, který měl v rukou léčení a péči o pacienty.
Krom toho...
Pokud nevěřím doktorům, že vědí, co činí, proč jim tedy svěřuju svoje dítě?
