Je známo, že psi bývají často podobní svým pánům. Buď zjevem,nebo po psychické stránce. Mohu potvrdit: všechny moje psice byly strakaté a ukecané, měly rády hudbu a vodu. Stejně jako já rády spaly a milovaly drbání na zádech.
Nikdy by mě ale nenapadlo, že totéž může platit i o rostlinách!
Na rozloučeno se školním rokem jsem v létě dostala kytku. Velice zajímavou, a to jsem ještě nevěděla, co umí!
Maminka mého žáčka, mimochodem velmi svérázého, hyperaktivního, ale také mnou velmi milovaného, mi prozradila, že to je oblíbená kytka jejich rodiny, včetně Ríši. "Schválně jsme Vám vybrali tuhle kytku; kdykoli na ni pohlédnete, vzpomenete si na Rišáka".
Nepochybovala jsem ani v nejmenším. Dvoubarevné listy byly jakoby rozstříknuté a rozježené do všech stran: viděla jsem přesně Richarda v akci. To jsem ale ještě nevěděla, že tahle kytka ráda spí! Večer stáhne listy k sobě do košťátka a očividně chrápe. Ríša při odpoledním spánku vždy dokonale vytuhnul, zamotal se do přikrývka jako mumie, takže to vypadalo, jako by spal v pozoru. Po vyspání se okamžitě jeho energie, končetiny i hlas rozprskly do prostoru. Přesně jako ta kytka. Je jasné, že jsem ji pojmenovala Ríša. Mám ji v ložnici a občas s ní hovořím. (Ríša si velmi rád povídal.)
Nedávno jsem měla autorské čtení. Moje kamarádka Věra mi při té příležitosti darovala kaktus. Nedokážu ho pojmenovat. Je to silný ostnatý kmen, na jehož vrcholu je naroubovaný zřejmě další kaktus. Vypadá to jako motýlek. Nebo hvězda na vánočním stromku? Každopádně je to něco nesmírně křehkého, barevného a krásného. Jako duše mé kamarádky, pevné a občas pichlavé, jak si kdo zaslouží. Celá Věra!
I tato rostlina je v mé ložnici, říkám jí láskyplně Věruška a občas jí předčítám nové kapitoly z připravovaného románu. ...
