S některými lidmi se fakt špatně spí. Je to docela záhada: ve dne víceméně neviditelné věci se úderem nočního spánku neúprosně zjevují, aby trýznily spícího i jeho okolí...
Právě jsem byla vedle v ložnici zatřást mužem. Naříkal tam jak štvaná zvěř. Dal si před spaním dvě štamprle Bechera, prý na trávení, uvolnění a dobrou noc. Bylo mi to jasné, ještě než si je vlil do traktu: jestli se mu v tuto chvíli dobře tráví, netuším, o uvolnění bych v této souvislosti taky nemluvila, ale tahle noc dobrá nebude.
Taky že ne. Tuhle noc muž prožije opět jednou v Bosně. A ne že by tam byl na dovolené, to ani omylem. Byl tam před dlouhými lety jako voják, a co viděl, do smrti nejdelší nezapomene, ač by rád. Ve dne, rozuměj ve stavu bdělém, o tom vypráví málokdy, a to ještě dosti stručně. Vlastně o tom se mnou mluvil jenom jednou, stačilo. Ve spaní je ale mnohem výřečnější a hlučnější. Než takhle se uvolnit, tak to radši nic. A na jeho místě bych ani nečuchala ke špuntu.
Se mnou je ve spaní spíš legrace: hovořím velmi ráda, rozšafně, dlouze a bohužel srozumitelně, semo tamo beru druhým jejich přikrývky a polštáře, nebo je naopak přikrývám vším, co najdu, a tak. Když mám ale horečku, běhám v noci po chodbách porodnice, a hledám novorozeneckou JIPku. Před lety tam bojoval můj, nyní už dospělý, syn o život, a zdá se, že můj mozek na to ještě nezapomněl.
Z nějakého důvodu občas v noci maturuju z ruštiny. Nevím, proč mě chodí strašit zrovna tenhle celkem nevinný jazyk, když jsem zásadně propadávala z matematiky, ale v noci to není nic moc, zvlášť když pokaždé stojím před komisí v děravém pyžamu. Ale to je spíš pro zasmání, jsou horší případy.
Můj strýc, ve dne vždy veselý, až bodrý muž, vynikající lékař, takhle po nocích "vzpomínal" na koncentrák. Dostal se tam jako student medicíny. U něj to nebyly jenom dvě štamprle, když na to přišlo, a taky jeho noci byly mnohem zlejší. Navzdory trvalým zdravotním následkům se dožil vysokého věku. A myslím, že nezapomněl na nic. Po celý svůj život měl vlastní ložnici.
Syn mé kamarádky měl období, kdy se často v noci šíleně chechtal, až se zalykal. Měla z něj legraci, myslela si, že se ve snu dobře baví. Teprve v dospívání se jí svěřil, že se mu zdávalo o strašidle, které se rozhodlo ulechtat ho k smrti. Bylo to pro něj tak děsivé, že se bál usnout...
Tajemná noc, tajemný mozek. Je to dobře nebo špatně? Je to proto, abychom mohli žít dál a fungovat, něco jako očistná lázeň, nebo je to naopak zcela zbytečná trýzeň?
S určitostí se to asi nikdy nedovíme...
