Dneska bylo u regálu s mléčnými výrobky veselo! Jistá paní se urputně tlačila zády na protější stěnu, aby byla co nejdál. Očividně by potřebovala ještě nějaký ten metřík navíc, ale kde vzít a nekrást, ach jo....
Oproti tomu já téměř brousila nosem po kelímcích jogurtů, jako bych je chtěla očmuchat, oči přimhouřené do škvírky. Volný prostor mezi námi obsadila další paní, ta držela nějaký kelímek v předpažené ruce a se zakloněnou hlavou přelouskávala označení. V jednu chvíli jsme na sebe všechny pohlédly a daly jsme se do smíchu: viděly jsme prdlajs a brýle samozřejmě nikde...
Musím říct, že kreativita nás, špatně vidících, mě fascinuje. Kdybyste mě někdy viděli přecházet přes rušnou silnici, aniž bych si předtím vetkla čočky, což nerada činím, pobavili byste se: vzhledem k tomu, že vidím jednostranně, otáčím hlavu div ne kolem dokola, abych měla jistotu, a to opakovaně. KRUTIHLAV, pojmenovala jsem tento grif. Je to náročné na krční páteř, ale jinak to funguje bezvadně, obzvláště ve spojení s přimhuřováním a nastrkováním uší do dráhy.
Vztažení ruky s kýženou četbou do dálky, HAMLET, je zase velmi častý pro dalekozraké lidi. Já ho důvěrně poznala u své maminky, která ve stáří hravě dohlédla od Muzea na Můstek, jestli tam stojí otec, ale že jsem stála těsně vedle ní například já, už jí zůstalo utajeno.
Moje teta je krátkozraká a brýle jí prý nesluší. Když jsme mívaly někde na neznámém místě sraz, naučily jsme se lehce si POHVIZDOVAT "Škodu lásky", bylo to lepší než se přidávat k úplně cizím lidem!
Moje kamarádka vidí rovněž jednostranně, a k čočkám má podobný, tj. špatný. vztah jako já. Brýle nám k výraznějšímu výkonu nestačí. Tady ovšem naše vynalézavost dosáhla vrcholu: vymyslely jsme, že si pořídíme vodičák na půl. Prostě tam budou obě naše jména a douška, že můžeme řídit jenom společně. Ona se bude dívat doleva, já naopak. Zatím ještě nevíme, zda budeme sedět vedle sebe na jednom sedadle nebo já vespod a ona na klíně, ale to brzy doladíme.
A pak se jde do autoškoly; těšíme se obě moc!.
