Vysoká žlutá divizna před výkladní skříní. Hustě obsazená mucholapka ve dveřích. Už na schodech nás vítá známá vůně: prací prostředky, gumáky, čerstvě upečený chleba. Takže v mé vzpomínce musí být pondělí nebo čtvrtek- dny pečiva!
A ve středu je den uzenin a mléčných výrobků!
Hlavně nás svou zpěvavou jihočeštinou laskavě vítá paní Macková, vedoucí a jediná prodavačka v jednom. Má květovanou bavlněnou zástěru a pantofle, obligátní šátek na hlavě. Ten tu starší ženy nosí docela často, ale pro nás, „Pražánky“, je to nezvyklé a líbí se nám to.
Paní Mackovou my děti milujeme. Ona nás taky. Známe se odmalička. Když naši kdysi stavěli chatu, nechávali si u Macků na statku svou stařičkou Tatru Piccolu, protože k rybníku dlouho nevedla žádná cesta. I stavební materiál se musel ze vsi převážet na lodi přes rybník. Mackovi nás, první „lufťáky“, laskavě přivítali a všelijak nám byli nápomocni. Později jsme k nim chodili pro mléko, vejce, a sádlo, a taky na kus přátelské řeči.
Nákup v krámku paní Mackové byl pozoruhodná událost. Krájené máslo, tvaroh a droždí! Deštěnka za dvacetník! Jogurty v malé láhvi s úzkým hrdlem- servírování pro čápa a majitele speciálních dlouhých lžiček s malou, ale hlubokou naběračkou; kdo ji neměl, měl smůlu, mohl si dát leda Pacholíka v nízké vaničce!.
Dva druhy oplatek, čokoládová tyčinka, malá lízátka na dřevěné špejli, která jsme cílevědomě vycumlávali do nebezpečných špiček. Nejradši jsem měla malinově červená, ostatní sourozenci ta zelená. Pro mámu jsme brali Atlasky, pro tátu Hašlerky.
Někdy nám paní Macková přidala od cesty malou čokoládičku nebo malého Míšu za padesátník, „bezšpejlový" druh, a než jsme to zhltli, vyptala se nás na novinky. Především chtěla vědět, kolik nás zase přes rok přibylo, což ji fascinovalo, jaká byla vysvědčení, všechno ji zajímalo.
Pak jsme popadli své ruksaky se dvěma obrovskými kulatými chleby, třiceti rohlíky, a jinými nezbytnostmí, vyhoupli jsme se na naše kostilamy značky Pionýr, a za hlasitého volání pozdravů a mávání paní Mackové, která nás vyprovodila před krám, jsme vyrazili směr chata.
Cítili jsme se velice bohatí, a taky že jsme byli! A nejenom potravou, z dnešního pohledu cekem skromnou. Cítili jsme, že dokud nás ve svém krámku vítá stará paní Macková s těma nejmodřejšíma očima, které jsme kdy v životě viděla, svět je v pořádku.
Čas běžel a běžel tak nějak zákeřně. Jedno léto jsme paní Mackovou v krámě nenašli. Prodávala tam paní z vedlejší vsi, a i když zboží bylo stejné, nakupování pro nás ztratilo kouzlo.
Alespoň že jsme mohli chodit za paní Mackovou na statek! Byla na výminku, pořád ty krásné oči plné lásky, šátek, zástěra a laskavá slova. Už jsem měla syna, chtěl si pohladit slepici, tak mu ji chytla a přidržela. Slepice nejdřív na prášky a pak nesmírná úleva, že slepičí vývar ještě odložen, syn šťastný, jak jenom může městské dítě na vsi být.
Jednou jsme naši paní Mackovou nenašli už ani na statku a prázdniny ztratily jedno ze svých kouzel.
V krámku se vystřídalo několik lidí, pak jsme jednoho léta zaznamenali mříže na dveřích i výkladní skříni, před kterou stále kvetla prapravnučka původní divizny.
Krám byl uzavřen a je zavřený podnes.
Někdy se mi ale o něm zdává. O té vůni, co tam byla. O laskavém zpěvavém hlase paní Mackové, co měla ráda děti a vůbec všechny lidi, a co měla ty nejkrásnější oči na světě, a to se pak probouzím se šťastným úsměvem a chce se mi o tom všem vyprávět...
