Jsem původem světská. Navzdory tomu, jak vypadám, musím ještě dodat, že mám v předcích i semo tamo nějakého toho Roma.
Při tomto tvrzení vycházím výhradně ze svých pocitů, nikoli z úředních materiálů. Prostě nitro. Ne matrika.
Můj otec to měl taky. Říkala jsem tomu pábitelská nátura, podle Hrabala, další lidé to nazývali ještě jinak, doktoři by na to měli možná taky nějaký ten odborný termín. Měla to i teta Handa, která jezdila s cirkusem, a prastrýc - potulný muzikant.
Prostě to zjevně táhne z tátova rodu. Co? To NĚCO...
Všechny možné touhy, vědomé i podvědomé, toulavost, úzké sepjetí s přírodou, neschopnost a nechuť dát se jakýmkoli způsobem zorganizovat, pokud s tím sami nesouzníme.
Otec nás vždy přivezl na chatu, vystrkal obrovské pytle s peřinami a dalšími věcmi z auta, a pak následovaly tyto možnosti:
buď rovnou skočil do hloubi lesa, ve kterém se chata nachází, a vrátil se až večer, kdy ho vyštvali komáři,
nebo se svlékl do trenýrek a skočil pro změnu do rybníka, ať s kanoí nebo pouze osobně, a vrátil se taky hodně pozdě, až ho vyštvali ovádi,
nebo si zul boty a lehl si pod borovici za chatou,
nebo si rovnou zapálil na pláži oheň, bez ohledu na denní dobu či dokonce počasí. Oheň! Kdyby bylo po jeho, hořel by pořád, ve dne v noci. Kotlíkový guláš a chleba , opečený na klacku. Kytara nebo jiný hudební nástroj.
A byl šťasten. Vím to, protože to mám stejně. Dělám to taky. To samé, ale předtím opatřím děti. Taky mě vraždí pravidelnost. Pořád stejná práce, hlavně pevná pracovní doba. Vstávání! Všechno na povel! Kde je zírání na červánky, klanění se západu slunce? Máchání nohou v řece, kdy přijde chuť?
Vím přesně, jak bych chtěla žít. Toulala bych se po širém světě, potkávala bych spousty lidí, ke kterým bych se ráda navracela. Na zahradě naší školky bude od jara stát maringotka. Když jsem ji vybírala z katalogu (oranžovo- zelenou!), srdce mi blaženě skákalo, jako bych po letech spatřila svůj rodný dům. Krása! Až proběhne tiskem, že jistá učitelka strávila noc v maringotce pro děti a dělala si na pozemku v centru Prahy oheň, při kterém tančila v dlouhé pestré sukni, jsem to já, a nesuďte mě pak přísně. Jenom jsem ulevila tlaku svých tužeb.
Přemýšlela jsem, čím bych se živila. Teoreticky bych mohla věštit, mám k tomu celkem vlohy. Má to ovšem hák, že já věštím hlavně špatné věci, které se pak skutečně stanou, takže bych uváděla lidstvo do trvalé deprese, nebo by mě někdo utloukl.
Spíš by se živila jako potulný muzikant. A po večerech bych házela na papír svoje zážitky, myšlenky a pocity. Jestlipak by mi to někdo vydal? Potulného muzikanta bych dala. S kapelou jsem vyhrávala po hospodách i ulicích řadu let, jednou mě přibrala dokonce i cikánská kapela na náměstí, a tu rozkoš nikdy nezapomenu.
Vím přesně, jak bych chtěla žít.
Proč tedy tak nežiju?
